sobota 7.9.1996 v
Praze
Dnes ráno bych vám chtěl říct několik věcí,
nebo principů jak vyučovat. Předpokládám, že všichni z vás jste učitelé, nebo
by jste chtěli být učitelé. Je to velmi důležité povolání, protože to proměňuje
životy lidí. Je to také velmi složitá práce, v mnoha ohledech. Ale také přináší
velké uspokojení, nebo odměnu.
Zjistil jsem, že mám mnoho poznámek o tom
jak učit, když jsem si prohlížel co mám v počítači. A hodně toho se týkalo
duchovní kvality učitele. Ale dnes o tom nebudu mluvit. Myslím, že o tomto
tématu už jste toho hodně slyšeli. Chtěl bych ve stručnosti říct, že věřím
tomu, že charakter učitele je důležitější, má větší vliv na studenty, než
techniky, které používá. Zkuste se sami zamyslet, ze své zkušenosti, zkuste si
vzpomenout na nejlepšího učitele, kterého jste kdy měli. Kdo to byl? Nemyslím
jenom učitelé v církvi, ve škole, možná to bylo, když vám bylo 7 let, možná to
byl někdo na Universitě. Ale zkuste se zamyslet, jestli si vzpomenete na
nějakého učitele, o kterém byste mohli říct, tenhle člověk mě opravdu ovlivnil.
Myslíte na někoho takového? Většina z nás, má natolik štěstí, že má alespoň
jednoho takového významného učitele. Když myslíte na jednoho, zvedněte ruku.
Ano, většina z nás měla alespoň jednoho dobrého učitele. A teď bych chtěl,
abyste se zeptali sami sebe, proč jsem si vzpomněl na tohoto učitele a ne na
jiného? Můžete dát nějaký důvod? Proč jste mysleli zrovna na tohoto člověka a
ne na jiného? Chtěl bych něco slyšet. Odpovědi: „Že o mě měl osobní zájem.“
„Protože mě povzbuzovala a věřila mi, že něco dokážu, ta učitelka.„ Kdo ještě?
„Protože to co říkal, taky žil.“„ Protože oceňoval snahu po nápravě.“ Takže
všimli jste si, že z toho co bylo řečeno, všechno se to týká charakteru. Nikdo
z nás neřekl, pamatuji si tohohle učitele, protože umí geografii celého světa.
Pamatuji si tohoto učitele, protože to byl vynikající matematik. To není důvod
proč si lidé pamatují své učitele. Když jsem se zeptal, tuto otázku položil v
jiných skupinách, někdy si ti lidé dokonce nemohli ani vzpomenout co ten učitel
vlastně vyučoval, který předmět. Protože se to vlastně netýká, co zůstane v
paměti, není ten předmět, ale charakter toho učitele. A tak co se týče
ovlivnění života člověka, charakter je velice důležitý. Chodil jsem do veliké
střední školy. V jedné škole tam bylo skoro 3 000 lidí. Byl tam jeden pán, pan
Gilbert, který vyučoval matematiku. To nikdy nebyl nejlepší předmět pro mě. A
protože tam bylo tolik studentů, tak každý den vyučoval 5 tříd ty stejné věci.
A tak si říkám, jak to muselo být hrozné 5 krát za sebou vysvětlovat to samé.
Ale tak on to dělal. Já jsem byl v té páté třídě. Na konci dne. On tam
opravoval ty příklady, ty písemky, ty zadání, které byly. A jednou nám řekl
výsledky a jeden žák řekl, „podívejte se na příklad 27, je to zmatený. Když
byste tomu rozuměl jinak, tak by výsledek byl jiný.“ Pan Gilbert se na to
podíval, řekl „ano máš pravdu“ a tak řekl, „když jste to pochopili jinak, vyjde
vám ten druhý výsledek, tak to taky beru, že je to v pořádku.“ A víte co potom
udělal? Pak udělal to, že se vrátil ke všem těm písemkám, tříd co měl před tím
ten den a zkontroloval ten příklad 27. A kdokoli, kdo tam měl ten druhý možný
výsledek, tak jim to započítal. To nikdy nezapomenu. To je poctivost, to je
přínos, to je charakter. A tohle si o panu Gilbertovi budu pamatovat víc než
cokoliv co se nás snažil naučit z matematiky. Náš charakter je velmi
důležitý! A tak, to jsem chtěl říct dřív než budu mluvit dál, abych
zdůraznil, že charakter je velice důležitý pro učitele. Protože vám nemám čas
mluvit o všem a myslím si, že vyučování o charakteru slyšíte od svých pastorů a
od učitelů.
Teď bych chtěl mluvit o těch dalších
předpokladech pro učitele, kvalifikaci učitele. Tak bych chtěl začít s tím, že
vám řeknu takový stručný seznam věcí. Ta první věc, co musíte mít jako učitel
je, že sami musíte být studenti. Pokud učíte, musíte se sami učit.
A samozřejmě, když mluvíme o tom, že chceme učit Bibli, tak sami potřebujete
studovat Bibli. Jsou různé druhy čtení Bible. Čtete Bibli, když připravujete
vyučování, a někdy čtete Bibli jen tak, co já nazývám rekreace, pro svou
vlastní potěchu. A někdy čtete takhle jenom rekreačně, měli byste v tom hledat
věci, které můžete vyučovat. Ale co platí, že byste měli stále být studenti.
Moje maminka, když jí je dneska 99 let, už sama nemůže číst. Ale i když jí bylo
91, 92 let, tak pořád studovala Bibli, zapisovala si poznámky, snažila se toho
naučit víc.
Druhá věc, co by učitel měl být, že by měl
používat pomůcky. Jsou věci, které vám pomohou v osobním studiu a
vyučování. Mohu některé z nich vyjmenovat, samozřejmě potřebujete Bibli.
Doporučuji, abyste měli Bibli ve všech jazycích, které umíte. Pokud můžete číst
německy, obstarejte si německou Bibli. Umíte-li anglicky, pořiďte si anglickou.
Pokud nemáte oba překlady české, měli byste mít oba. Učitelé Bible, by měli být
sběratelé Biblí. Jsou zde nějaké velikosti, některé velmi malé, ty které jsou
výhodné jako kapesní vydání, které můžete používat, můžete s nimi cestovat.
Nejsou úplně nejlepší k tomu, když vyučujete. Tahle má ohebné desky, takže
zůstane otevřená. Ale je mnoho malých Biblí, které když otevřete a položíte je,
tak se to samo zavře. Takže pro vyučování to není moc dobré. Je to dobré to
mít, když jedete autobusem, ale pro vyučování budete potřebovat nějakou jinou.
A také potřebujete mít nějaké místo,
kde začnete studovat. Nějaký stůl, nebo něco. Vzpomínáte si na tu ženu, když
připravovala pro proroka místo, kde by mohl být? Místo mělo postel, stůl, židli
a lampu. A to je přesně to co potřebujete. To jsou ty základní věci. Tak tyhle
nástroje, pomůcky potřebujete.
A také potřebujete nějaké barevné tužky,
zvýrazňovače, nebo něco, abyste si mohli v Bibli podtrhávat. Když jsem chodil
do Biblické školy, tak bylo populární si podtrhávat různými barvami. A někteří
mí spolužáci měli takovou sadu tužek různobarevných, asi 8 barev. Všechno co se
týkalo nebe podtrhávali modře, všechno co bylo o růstu podtrhávali zeleně,
všechno o spasení červeně. Bylo to krásné, ale ne úplně praktické. Protože
nemůžete mít všude s sebou 8 tužek, kdekoliv kde jste. Nemyslím si, že by to
bylo dobré.
Já používám 4-barevnou tužku,
ale nejčastěji používám červenou a černou. Obecně tak, používám červenou na ty
věci, které se týkají evangelizace. A černou na to ostatní. Ale nemyslím si, že
barvy jsou nějak důležité. Ale myslím si, že byste si měli podtrhávat v Bibli.
Někteří si myslí, že to znesvěcuje tu knihu, když v ní podtrháváte. Ale to není
pravda. Bohu to opravdu nevadí, když si podtrháváte v Bibli. Je pro vás pak
použitelnější. Takže se některá slova zakroužkují, podtrhávám si slova, někdy
si udělám takovou spojnici mezi slovy na stránce, někdy si tak vedle píšu 1,2,3
například. Myslím, že to je důležité. A také jako učitel by jsi měl být objevovatel.
Stále vyhlížet nějaké nové nápady. Něco co byste mohli sdílet s ostatními. Váš
postoj by měl být asi takový, jako postoj jednoho žebráka, který říká druhému
žebrákovi, kde najít nějaké jídlo. Když něco najdete, tak by to měla být radost
pro vás sdílet se s ostatními. Také učitel by měl přemýšlet. A to je někdy
těžké. Někteří z nás by raději umřeli, než přemýšleli, ale je důležité
přemýšlet. Musíte přemýšlet, když čtete Bibli. Protože musíte učinit takové
rozlišení, musíte rozlišovat.
Například abyste si všimli, že v Písmu se
používá 3 druhů jazyka. Všechno co je v Bibli tak se dá rozčlenit do jedné z
těchto tří kategorií. Ten první je doslovný jazyk, to znamená že, když tam něco
je napsáno, tak to přesně to znamená. Ve 4. kapitole Jana, když je napsáno, že
„přišla žena ze Samaří ke studni, aby čerpala vodu“, tak to je skutečná
žena, je to skutečná studna, je to skutečná voda, není to nějaká teoretická,
nebo symbolická věc, je to doslovné. Pak je obrazný jazyk, to má
skutečný význam, ale ten význam není přesně takový, co říkají ta slova. V písmu
je verš, který říká, že „hory poskakovaly jako ovce.“ To jsem nikdy
neviděl, dovede si to představit, že by hory tancovaly? To je obrazný jazyk. To
znamená, že příroda se radovala. Je to obrazný jazyk, když mluvíme o Ježíši, že
je růže Šáronská, nebo že je lilie. Vzpomínám si na jeden obraz, který někdo
namaloval, snažil se nakreslit doslova ženu podle Písně písní. Její zuby jsou
jako stádo koz, její krk je jako věž. Je to nakreslené, že je to z cihel. Takže
jak je napsáno, že její prsy jsou jako dva koloušci, takže tam jsou namalovaní
dva koloušci. To je takový velice zvláštní obraz, protože ten jazyk použitý je
obrazný. Ten obrazný jazyk je legitimní, je to v pořádku. Ale musíme pochopit,
že je jiný, než ten doslovný. A ten třetí, je symbolický. Symbolický
jazyk má doslovný význam, ale znamená to také ještě něco dál než ten doslovný
význam. Některé události v Bibli, se skutečně staly, byly opravdové, skutečné,
pokud byste tam byli, tak byste to mohli natočit na video, ale je v tom něco
víc, protože to něco symbolizuje. Například, když Ježíš zemřel a opona v chrámu
se roztrhla, tak to se skutečně stalo, ale má to význam ještě jiný, než jen to,
že se to skutečně stalo. Je to symbolický jazyk. Někdy něco co je napsáno je
obrazné i symbolické. Není to možné rozdělit. Ale když učíte Bibli, tak se
musíte ujistit, že rozumíte těm jednotlivým druhům jazyka. Také jsou oddíly v
Písmu, které symbolizují více než jednu věc. To je asi všechno, co bych k tomu
chtěl říct.
Učitel by také měl hledat nějakou strukturu
v Bibli, pořád hledat nějakou strukturu. Vyhlížet, že byste mohli
vyjmenovat nějaké body, tak jak jdou za sebou.
Často je v písmu nějaký oddíl, který se týká
celé skupiny lidí. Takže můžete předpokládat, že to co je tam napsáno se netýká
jenom toho jednoho člověka, o kterém se tam mluví, ale je to takový prototyp
něčeho obecnějšího. Dám vám příklad. Myslím že to je v Janově evangeliu, v 12.
kapitole. Tady je příběh o večeři, kterou měli pro Ježíše. Muselo tam být velmi
mnoho lidí, ale jsou tady jenom čtyři vyjmenováni. Je to Jan 12, několik
prvních veršů. Tady jsou ty čtyři, kteří jsou vyjmenováni. Marta, Lazar, Marie
a Jidáš. Proč tihle čtyři jsou tady zmíněni takhle doslova? A další ne? Duch
svatý mi takhle jednou položil tento oddíl. A pochopil jsem, že každý z těch
čtyř lidí je takový jiný, jinak se choval v té situaci. Jidáš ten kritizoval
chyby, Lazar ten se radoval z toho jídla, je tam napsáno, že Lazar byl jeden z
těch, kdo seděl u stolu s Ježíšem. Líbilo by se vám, kdybyste byli označení za
toho, kdo tam sedí? Někdo v nebi řekne, kdo to byl? On byl jeden z těch co tam
seděli. Nic nedělal, jenom tam seděl, Lazar nikdy nic neudělal, nikdy nic
neřekl v Bibli, jenom tam seděl. „Tady jsem, milí lidé, přineste mi jídlo.“ V
jedné ruce vidličku, v druhé nůž - to je Lazar. Znáte lidi ve sborech, kteří
jsou takoví? Ano, „jsem tady, požehnej mi!“ A pak tam je Marta, Marta to je ta,
která dělá tu práci. Je tady jiné označení, jiné slovo, je tam napsáno, že
Marta sloužila. Sloužení je lepší než sezení. A jsou takoví lidé ve sboru. A
jsem za ně vděčný Bohu. A pak je tady Marie. Její jednání je, že ukazuje Ježíši
lásku. Ona ho uctívá. To je její zaměření. Ti čtyři lidé tam skutečně byli. Ale
vidíte, že oni by mohli reprezentovat jednotlivé skupiny lidí ve sborech.
Jedny, kteří kritizují, ty kteří jsou jen pasivní, ale jsou tam, ty co dělají
tu práci a uctívači, chváliči. Je pravda, že Janovo evangelium je víc symbolické
než jiné knihy v Bibli, Jan nevypráví žádný příběh jenom proto, že se stal. Ale
protože něco znamená, má nějaký další význam. V Janově evangeliu najdete mnoho
symbolizmu. Vyhlížejte tam takové prototypy, jako v tom příkladě, co jsme
zmínili. Na základě tohoto příběhu můžete mít čtyři vyučování. Jaký je váš
vztah k tomu, být v církvi. Nemluvím nějak speciálně o tom učit děti, tyto
principy se vztahují na vyučování dospělých, to jsou principy, které platí
obecně.
Další taková věc, kterou můžete vyhlížet v
té struktuře, je vyhlížet vývoj. Kde je nějaký seznam věcí v Bibli. Například
jako ovoce Ducha, Galatským 5. V Micheáši 6,8 je jeden verš, je napsáno co Bůh
požaduje. „Požaduje, abychom jednali spravedlivě, abychom milovali milost a
abychom chodili pokorně.“ A to je vývoj, spravedlnost to znamená dát
druhému člověku co zaslouží, ale ne víc. Já si nechám svou košili a ty si
necháš svou košili. Ty nekradeš nic mého, já nekradu nic tvého, to je
spravedlivé. Co je milost, milost je, že když máš 2 košile a já nemám košili,
ty dvě košile jsou tvoje, zaplatil jsi za ně, nepatří mně, ale pak mně můžeš
dát jednu z těch košil a to je milost. To je jeden krok ještě za spravedlnost.
A co pokora, pokora je, když je jenom jedna košile a ty ji dáš tomu druhému aby
ji měl. To jde ještě za milost. No a vidíte ty kroky vývoje. Vždycky vyhlížejte
ten vývoj. To dává velmi dobrou osnovu pro vyučování. Také hledejte v písmu
paralely, co se k sobě váže. Je taková dobrá lekce o modlitbě, kde Jakub a Jan,
žádají Pána Ježíše, aby mohli sedět, jeden po jeho pravici a druhý po jeho
levici v nebi.
Marek 10, 37 „Dej nám,
abychom jeden na pravici tvé a druhý na levici tvé seděli v slávě tvé.“
Dostali to o co žádali? Ne, to je modlitba, která nebyla zodpovězena. Co bylo
špatně na té modlitbě? Byla sobecká a byla líná. „Pane, dej abychom mohli
sedět…“ A byla tam nevěra. Jak to vím? Vidím to na způsobu, jak oslovili
Ježíše, „Pane, chceme se tě na něco zeptat, slíbíš, že nám to uděláš?“
Každý rodič zná tuhle techniku. A mnozí rodiče dělají to samé co Ježíš. „Nejdřív
mi řekni na co se chceš zeptat.“ Je vidět, že nepřišli s vírou, že
to Pán dá. Protože ta modlitba byla sobecká, líná a s nevěrou. Nebyla
vyslyšena. A to by nás mělo něco učit o modlitbě. A teď porovnejme tenhle oddíl
s místem v knize Jozue 14,12. Kdy Káleb říká, „dej mi tuto horu“
a stalo se. Ten rozdíl mezi jeho modlitbou a mezi modlitbou Jakuba a Jana, je v
tom, že jeho modlitba nebyla sobecká, mohl požádat o ty zelené pole, které byly
obhospořadovány, ale Káleb požádal o věci, co nikdo ani nechtěl. Jeho modlitba
určitě nebyla líná, protože tam pořád ještě byli obři, kteří odtamtud museli
být vyhnáni a jeho modlitba nebyla s nevírou, protože Káleb věděl, před 40 lety
mi to Bůh zaslíbil a teď se to naplní. A tady máte vyučování o modlitbě. Abys
dostal to, za co se modlíš, tvoje modlitba musí být nesobecká, aktivní a plná
víry. Ne tak, jako Jan a Jakub.
Vzpomínám si na jeden příběh o chlapci,
který chtěl udělat zeleninovou zahrádku. Našel takový prázdný kus země, dostal
povolení majitele, aby ji mohl použít. A bylo tam spoustu smetí, staré gumy,
plechovky, které tam někdo odhodil, prostě takové smetiště. A asi tak metr
vysoký plevel, posekal plevel, odstranil všechno to listí, srovnal zemi a
motykou to pěkně okopal a zasadil krásné řádky zeleniny, zaléval, plel všechen
ten plevel. A za pár měsíců měl krásnou zahrádku. A jeden takový starý pán, šel
kolem. Uviděl toho chlapce pracovat na zahrádce, viděl, že ten chlapec byl hrdý
na tu zahradu a tak si řekl, no tak to bych ho mohl něco naučit. „To je krásná
zahrada, kterou ty a Bůh máte.“ A ten chlapec se na něj podíval. „Ano, máte
pravdu, ale měl byste vidět tuhle zahradu, když jí Bůh měl sám.“ Bůh je ochoten
udělat svůj podíl práce, ale my musíme být ochotní udělat ten svůj. Když se
modlíme, tak musíme mít ten postoj Káleba.
Učitel musí hledat strukturu, učitel si
musí klást otázky. To je moje oblíbená technika, když studuji Bibli. Sám sobě
kladu otázky na základě toho oddílu. Nemusíte se ptát nějakého odborníka, ale
ptejte se sami sebe. A když si kladete tyto otázky, tak odhalujete pravdu v
Bibli, v tom oddíle. Například ten oddíl, o Jidášovi, Lazarovi, Martě a Marii.
Když jsem to četl, tak jsem si kladl otázky. Kde se to stalo? V Markovi je
napsáno, že je to v domě Šimona malomocného. Tak jsem si říkal, kolik lidí tam
bylo? Musela tam být ta rodina, Šimona, víme že tam byla, Marie, Marta a Lazar.
Bylo tam 12 učedníků, byl tam Ježíš, možná nějací sousedi, to vypadá, že by tam
mohlo být tak 25-30 lidí. A pak jsem si říkal, no a když tam teda bylo asi tak
těch 25-30 lidí, proč jsou jmenováni pouze tito čtyři? A pak jsem něco našel.
Je to, skrz to, když si kladete otázky. Proč je toto řečeno? Kdo to řekl? Kdo
to slyšel? Co se stalo, hned poté? Zní to jako něco, co už bylo řečeno někde
jinde? Proč jsou tady obsaženy určité konkrétní detaily? Které detaily jsou
pominuty? Jak se to lidem líbilo? Jsou tam nějaké emoce v té situaci? Znamenalo
to tehdy něco jiného, než to znamená dnes? Rozumím tomu? Je to kontroversní? Vztahuje
se to ke mně? O čem mě to nutí přemýšlet? Znám někoho, komu bych tento oddíl
měl přečíst? Můžete si položit stovky otázek. A každá z nich je jako
vyzdvihnutí lopaty hlíny, když vykopáváte poklad. Protože, tím že si kladete
otázky, tak odhalujete pravdu, která je tam. A možná se tak nakonec stane, že
vás napadne otázka, která vás přivede na něco úplně nového.
Pojďme teď mluvit o metodách vyučování
Bible. Pojďme se podívat spolu do Nehemiáše 8,8 „Nebo čtli v té knize v
zákoně Božím srozumitelně, a vykládajíce smysl, vysvětlovali to, což čtli.“
Koho se to týká? Tady je napsáno, že četli oni. Pojďme se podívat na ty jména,
co jsou nad tím veršem. V 7 verši, tito lidé byli zaujati týmiž věcmi jako vy.
Můžete si tam připsat svoje jméno. Máte stejný zájem jako lidi, kteří chtějí
znát Boží slovo. Lidé neznali Boží slovo a Ezdráš, Nehemiáš a ti ostatní,
chtěli aby lidé znali Boží slovo. A tak, jakým způsobem jim to slovo předkládali?
Ten osmý verš nám to říká. Říká nám to o třech krocích. Četli přímo z Božího
slova. Dávali tomu význam, tomu co četli a pomáhali lidem porozumět tomu
významu. Dáme tohle do třech slov. Prezentace, nebo předvedení toho
vyučování, vysvětlení a aplikace. To jsou tři kroky vyučování
Bible. Začínáte tím, co bylo řečeno v Bibli, pak to vysvětlíte a pak to
aplikujete. Myslím, že v tomto verši to nejdůležitější slovo je to „srozumitelně“.
To znamená, že se musíte, věnovat tomu, technikám, jak dobře věci vysvětlit.
Část toho co dělám je, že vyučuji mladé kazatele jak kázat. Někteří z nich si
říkají, že ty principy správné mluvy, rétoriky jsou pro politiky, pro
obchodníky. Ale já mám tady něco svatého (Bibli), takže nic z toho se mě
vlastně netýká. Protože tohle je svatý materiál. To je velká chyba, pravidla
dobré komunikace, jsou pravdivé ať už učíte Boží slovo, nebo prodáváte mýdlo.
Dobrá komunikace, je dobrá komunikace. Je to asi takto, je fyzikální zákon,
který říká (gravitační zákon): Že všechno je přitahováno ke středu země. A tak
předmět, který není na něčem upevněn, tak ten padne. Křída není svatá, ale
Bible je svatá. Pokud pustím tu Bibli, spadne? Ó, ne to je svatá kniha. Zákony
se na to nevztahují. Ale to je chyba. Protože, když tu Bibli pustím, tak
spadne! Když vyučujete a nemluvíte dostatečně nahlas, aby vás lidé slyšeli, pak
nemůžete uspět. I kdyby jste říkali tu nejdůležitější pravdu na světě. Nemáte
výmluvu na to, abyste řekli, že nemusíte mluvit srozumitelně. Pamatujte na to,
že když tito muži četli Bibli, tak ji četli srozumitelně. A to nejdůležitější
slovo z toho dalšího je „ten smysl, ten význam“. Ta první část je, co
Bible říká, ta další je, co to znamená. A to je potřeba, abyste to vysvětlili.
Například, když jsem mluvil o Micheáši 6,8 - spravedlnost, milost, pokora. Tak
bych mohl říct jenom, Bůh požaduje spravedlnost, milost a pokoru. Tak pojďme,
vstaneme a jdeme domů. Ale v tom by nebyl žádný smysl. A proto jsem se to
snažil vysvětlit. Co to je spravedlnost a jaký je rozdíl mezi spravedlností a
mezi milostí. A jaký je rozdíl mezi milostí a pokorou. To je výklad. A pak ta
aplikace, to je to, jak se to vztahuje do vašeho života.
To znamená buď upřímný,
starej se o druhé lidi a nestarej se jenom o sebe. Ten třetí krok, zase to
nejdůležitější slovo tam je „rozumět“. Dbejte na to, abyste vysvětlovali
věci tak jasně, aby vám posluchači rozuměli.
Sbírám přísloví, z celého světa, africká,
čínská přísloví i americká přísloví. Přísloví se moc dobře nepřekládají,
protože se snaží velikou myšlenku vtěsnat do pár slov. A slova, která mají
velký smysl, význam v jednom jazyku, nemají ten samý význam v jiném jazyku.
Afričané mají přísloví jako toto: „Jenom hlupák by vyzkoušel jak je řeka
hluboká oběma nohama.“ To by bylo samozřejmě hloupé. A další: „Nikdy
neříkej člověku, který tě nese, že smrdí.“ To je také z Afriky. Ty čínské
přísloví jsou obvykle složitější: „Člověk, který se neusmívá by neměl
otevřít krám.“ A tady je jedno přísloví, které máme pro učitele, ale nebude
se vám líbit, ale je to pravdivé: „Pokud se žáci nic nenaučili, učitel nic
neučil.“ Přemýšlejte o tom…
Zodpovědnost učitele není jenom prezentovat
ten materiál, přinést tu látku, ale musí dbát na to, aby ten materiál, ta
látka, byla dobře vysvětlena, aby byla porozuměna studenty. Maminky tohle
znají, maminka neřekne tomu dítěti, tady máš jídlo, sněz ho jestli chceš! Ale
ona se snaží nakrmit to miminko, dostat to jídlo dovnitř. Chce aby to dítě bylo
dobře vyživeno. A učitel je taky takový. Není spokojený, do té doby než ta
pravda je pochopena a přijata. Pokud není porozuměna, tak to je zodpovědnost
učitele. To se nám moc nelíbí. Ale radši bych řekl, to je nějaká hloupá třída.
Nedávají pozor. Pracoval jsem s učiteli po mnoho let, většinou se studenty
universitního věku v Biblických školách. A když učitel dával test, nebo zkouší,
a když 2/3 třídy neuspějí, tak neříkám, co to je za neschopnou třídu, ale
říkám, co je to za neschopného učitele. Protože, když se žáci nic nenaučili,
znamená to, že učitel nic neučil. Říkal jsem vám to, že se vám to nebude líbit,
ale je to pravda. Začali jsme s těmi základními metodami v písmu. Nehemiáš 8,8.
Tohle byste také nenašli v Bibli. Pán mi
jednou tohle ukázal. Někdo se mě jednou ptal jaký je rozdíl mezi kázáním a
vyučováním. Všichni cítíme, že to není to samé, někteří lidé se snaží zařadit
ty věci, rozlišit je od sebe. Mě to až tak moc nezajímá, některá nejlepší
vyučování znějí jako kázání a některá nejlepší kázání znějí jako vyučování. Ale
zkusím ten rozdíl ukázat tímto způsobem. Ten rozdíl je spíš v té situaci, než v
pravdě, která je vyučována. Učitel většinou učí skupinu lidí, která se bude
scházet pravidelně znovu a znovu. A za tím co kazatel spíš předpokládá, že ta
stejná skupina lidí se nesejde podruhé. Kazatel je obyčejně omezen na jednu
metodu kázání. Učitel ten může spíš použít různé pomůcky, různé metody. Dneska
ráno jsem použil otázku, ptal jsem se na něco z vašeho života. Používám tabuli.
Kazatelé obvykle nepoužívají tabuli. Možná by bylo lépe aby ji požívali. Ale ve
většině sborech tam není místo kam dát tu tabuli. Při kázání máte takové velice
různorodé shromáždění. Lidi osmileté a lidi osmdesátileté. Když vyučujete, tak
je lepší mít skupinu lidí, kteří jsou přibližně stejného věku. V kázání je
většinou ta struktura méně pozorovatelná. Při vyučování si naopak, učitel
uvědomuje, že ta struktura musí být zřejmá, protože to pomůže žákům lépe si to
zapamatovat. A co se tohoto týče, kazatelé by určitě udělali dobře, kdyby
napodobovali učitele. Při vyučování máte zpravidla situaci takovou, že si lidé
dělají poznámky. Když kážete, pravděpodobně ne mnoho lidí si bude psát
poznámky. Ale tyto rozdíly jsou rozdíly v situaci. Není to rozdíl v té pravdě.
Dokonce to ani nemusí být rozdíly ve stylu, Někteří lidé si myslí, že při kázání
je přijatelnější mít to kázání více emotivní. Zatímco vyučování by mělo být víc
pro mysl. Tomu nevěřím. Také jsou učitelé, kazatelé, kteří si myslí, že
nepotřebují pro kázání nějaké vizuální pomůcky a ilustrace. A to je vážná
chyba. Někteří lidé si myslí, když jednáte s dospělými nepotřebujete vizuální
pomůcky. Proč si to tak myslí? Je jenom jeden důvod. Dospělí jsou mnohem
schopnější zakrýt to, že se nudí. Takže si myslíte, že je oslovujete ve chvíli,
kdy to jde úplně mimo ně! Když ztratíte pozornost dítěte, tak to hned víte.
Protože to dítě bude šplhat po zdi, anebo tahat někoho za vlasy. Ale když
ztratíte pozornost dospělých, dospělý je velice chytrý, sedí tam a ták se
usmívá, pokyvuje hlavou a jeho mysl je někde na Tahiti. A to je to proč lidé
dělají chybu. Já učím dospělé a nepotřebuji vizuální pomůcky. Ale to je velká
chyba. Pravda je taková, že lidé mají užitek, když se mohou na něco dívat. Při
tom, když poslouchají.
Věřím, že jsou tři součásti vyučování,
které nelze vynechat. První je zapamatovatelná struktura. Nějaký seznam
myšlenek, to je to co myslím tou strukturou. Seznam myšlenek. Ne seznam
Biblických oddílů, ne seznam příběhů, ale seznam myšlenek. Kdyby jste vyučovali
na základě toho oddílu o Jidášovi, Lazarovi, Martě a Marii. Tak máte čtyři
myšlenky. Někteří lidé přicházejí do sboru, aby kritizovali, někteří přicházejí
do církve, jenom aby přijímali. Někteří chodí do církve, aby pracovali. A
někteří přicházejí uctívat. A toto jsou ty vaše čtyři myšlenky. Měli byste mít
ten seznam myšlenek. Protože jinak si lidé nezapamatují to poselství. Když
student odejde poté, co jste vyučovali a když se s ním potká jeho kamarád a
zeptá se, o čem bylo vyučování? Nestačí, když jenom odpoví, „víš to bylo
úžasné…“ „dobře, ale co říkal?“ „Hm, já se musím trochu zamyslet, no vím, že to
bylo něco o Bibli.“ Ale to nestačí. Měl by být schopen říct: „Říkal čtyři
důvody, proč lidé chodí do církve.“ Struktura pomáhá lidem si zapamatovat
poselství. To je to, proč říkám zapamatovatelná struktura. Neřekl jsem
nádherná struktura, nebo vyvážená struktura, dokonce jsem neřekl ani logická
struktura. Ale zapamatovatelná struktura. Protože se můžete postavit a hlásat
pravdy hodinu a je to jako byste lidem dávali vajíčka. Tady je vajíčko, tady je
ještě jedno, ještě jedno si vem, ještě jedno mám a další. A asi brzo by mu ta
vajíčka začala vypadávat z ruky. Nedostal by se bezpečně domů se všemi těmi
vajíčky, ale ta struktura to je košík, který mu dáte. Teď může domů odnést ta
vajíčka. Protože je může uložit do toho košíku. Takže ta první nezbytnost je
zapamatovatelná struktura. Druhá nezbytná složka je zřejmá ilustrace.
Něco co má sílu, co lidi zaujme. A to je jeden z nejsložitějších částí
vyučování. Protože je těžké naplánovat si ilustrace. Ilustrace to jsou jako
ptáci, které vám létají nad hlavou a nevíte jestli tam zrovna budou nebo
nebudou. A musíte být připraveni po ní šáhnout, když letí kolem. Takže pořád
byste měli vyhlížet ilustrace. To je jeden z důvodů, proč pořád u sebe nosím
takovéto kartičky. Takže si mohu zapsat ilustrace, svoje nápady.
Moje rodina ví, že není dobré mi kupovat košili, která nemá kapsičku, protože bych ji nenosil. Když nemám svoje kartičky a tužku, tak se cítím nahý. A tak si chci vždycky zapsat ilustrace, kdekoliv je vidím. Co je ilustrace? Ilustrace je cokoliv, co vytváří obraz v lidské mysli. Ilustrace, které používal Ježíš, byly většinou příběhy. Ale nemusí to být příběhy. Ježíš řekl například: „Podívejte se na pole, jsou připraveny ke žni.“ Nebo ilustrace může být jen popis něčeho. Může to být rozbor něčeho. Ale musí to vytvořit obraz v mysli. Protože lidé se učí skrz obrázky, obrazy. Když jim dáte doslovný obrázek, pak je to pro ně jednodušší si vytvořit obrázek v mysli, ale musíte to udělat slovy a můžete se naučit to dělat velice dobře pomocí slov. Ale důležitý je, abyste vytvořili ty obrazy v mysli. Ježíš to znal. Písmo říká, že je učil v podobenstvích. A bez podobenství neučil. To je velmi prosté. Když neměl ilustraci, tak vlastně ani neučil, nějakou věc. Protože by tím nic nedokázal. Vzpomeňte třeba, když za Ježíšem přišel člověk a zeptal se ho, „kdo je můj bližní?“ A Pán Ježíš mohl říct toto: „Definice bližního je někdo, kdo potřebuje tvou pomoc a ty máš tu moc, tu schopnost mu pomoct. Tak to je tvůj bližní.“ Je to zcela pravda, ale je to zcela k ničemu. To v mysli nevytváří žádný obrázek a pak to není způsob jakým Ježíš odpověděl na tu otázku. Když se ten člověk zeptal, kdo je můj bližní, Ježíš řekl: „Tam byl jeden člověk, který jel z Jeruzaléma do Jericha a přepadli ho lupiči a zbili ho a okradli ho, vzali mu šaty a nechali ho tam v příkopu polomrtvého“, a teď jste uprostřed nějakého dobrodružného příběhu, abyste odpověděli na otázku, kdo je můj bližní? A to vytváří obraz v mysli a tak na konci toho příběhu, Ježíš říká tomu člověku, „teď mi řekni ty, kdo je tvůj bližní?“ a ten člověk to ví. Protože ten obraz to tak jasně objasnil. Mnoho učitelů, si říká, „je to pěkné, když se podaří najít nějakou ilustraci“, ale tak to nestačí. Každá hlavní myšlenka ve vašem vyučování musí mít ilustraci. Nemusí to být dlouhé, ale musí to vytvořit obraz v mysli. No, řekl jsem vám, že vám řeknu tři takové nezbytné části. Za prvé - zapamatovatelná struktura, za druhé zřejmá, jasná ilustrace. A za třetí je dotyk Boží, pomazání, inspirace. Vyjmenoval jsem to jako na třetím místě, ačkoliv je to nejdůležitější. Ale říkám to nakonec, protože je to Boží část. Pokud vy uděláte to, co je váš úkol, tak On udělá svou část. Nemám obavu o tu jeho část, ale obávám se o tu vaši část - struktura a ilustrace. A toto je všechno, o čem jsem se s vámi toto sobotní dopoledne chtěl sdílet, ohledně vyučování Božího slova. Amen.