O čem je tento článek
Rozsah biblické potopy byl bouřlivě diskutován mezi biblickými učenci. Pro ty kdo
přijímají stvoření za jediný týden, doslovně
jako následných, dvacet čtyři–dnů, je
univerzální potopa nezbytná k vysvětlení existence geologického sloupce. Teze
tohoto studia je, že jen tradiční výklad, který předpokládá doslovné,
univerzální vysvětlení jako celosvětové biblické potopy, které ospravedlňuje všechny závažné biblické údaje.
Autor shrnuje dvacet dva řádků biblického svědectví – včetně terminologie,
námětů, souvislostí, gramatiku a syntax, literární strukturu, pojmovou logiky,
teologie, kanonicity, a typologie, která podporuje univerzálnost biblické
potopy.
Jedna z
nejvíce kontroverzní stránek příběhu o potopě, znepokojuje svým rozsahem
biblické potopy. Tři hlavní směry výkladu jsou tyto: (1) tradiční, který tvrdí
univerzálnost, celosvětové povahy potopy; (2) místní teorie o potopě, která
zužuje rozsah příběhu o potopě vzhledem k zvláštnímu zeměpisnému umístění do Mezopotámie;
a (3) nedoslovný (symbolický) výklad, který předpokládá, že příběh o potopě
není historické vysvětlení, ale chce jenom naučit teologickou pravdu.
Proti této
třetí pozici, nehistorické, si musíme všimnout důkazů uvnitř biblické zprávy,
utvrzující historickou povahu potopy. V literární struktuře příběhu o potopě (podívej
Shea 1979), genealogický rámec konstrukce (Genesis 5:32 a 9:28–29) plus
druhotná genealogie (Genesis 6:9–10 a 9:18–19), které jsou indikátory pro
vysvětlení, předpokládá, že to je skutečná historie. Použití genealogický
termínu toledot („generace,“) v
příběhu o potopě (6:9) prostřednictvím Genesis (13 krát, rozčleňuje celou
knihu) signalizuje, že pisatel zamýšlel tento příběh psát jako historicky
věrohodný, jako zbývající část Genesis (Doukhan 1978, s. 167–220). Walter
Kaiser analyzuje literární formu Genesis 1–11 a uzavírá tím, že tato celá část
Genesis musí znamenat „historické vyprávění“ (Walter Kaiser 1970).
Množství
odkazů v knize Job může narážet potom k relativně nedávné potopě (Job 9:5–8;
12:14–15; 14:11–12; 22:15–17; 26:10–14; 28:9; 38:8–11; podívej se na Morris
1988, s. 26–30).
Historická
událost potopy je součástí spásy/soudního aktu Pána Boha a její historická
hodnověrnost je předpokládaná a podstatná k teologickým argumentům pozdějších
biblických pisatelů zaměstnávajících se typologií potopy (podívej Davidson
1981, s. 326–327); více o tomto bodu později.
Tak jest alespoň
podle starozákonních pisatelů, kteří jsou vzdáleni od nehistorického,
obrazného, nebo mytického vysvětlení, napsaného jen jako poučka teologické
pravdy. Příběh o potopě je zamýšlený přesně zaznamenat skutečnost, doslovnost,
historické události.
Pro
evangelikální křesťany kteří berou vážně biblický zápis a přijímají
historičnost zprávy o potopě, ještě zůstává otázka, zda je událost popsána jako
místní, omezená záplava, nebo všeobecná, celosvětová potopa.
Teorie místní
záplavy se opírá v první řadě o vědecké argumenty, kde jsou zdánlivě obtížné
geologické, biologické, a antropologické problémy pro univerzální potopu.
(Podívej se na Boardman 1990, s. 212–223; Custance 1979, s. 28–58; Kidner 1967,
s. 93–95; Mitchell 1982/1993; Ramm 1954, s. 232–249; Young 1977, s. 171–210).
Avšak vědecká
argumentace není předmětem tohoto článku. Mohu jen navrhnout, že tyto problémy
nejsou nepřekonatelné, i když je mnohem víc potřeba studia. Množství studií
poskytuje rostoucí tělo důkazu, které se týká biblické potopy s katastrofickou
teorií, jako alternativa ke konvenčnímu dlouhému období geologie (podívej se
Coffin a Brown 1983; Roth 1985, 1986a, 1988; Whitcomb 1988; Baumgardner
1994a,b).
Lokální
záplavová teorie podporuje tvrzení, že terminologie popisující rozsah potopy,
by měla být interpretována relativně a ne absolutně univerzálně. Signalizují
všeobecnost v pisatelově světovém názoru, ale omezené možnostmi v rámci našeho
moderního světonázoru. (Podívej se na Boardman 1990, s. 223–226; Custance 1979,
s. 15–27; Kidner 1967, s. 93–95; Ramm 1954, s. 241–242.) My se pokusíme
poukázat na tento bod v další části tohoto článku.
Tradiční
konzervativní porozumění příběhu o potopě je, že Genesis 6–9 popisuje
univerzální, celosvětovou povodeň. Mohli bychom také poznamenat, že toto je
také pohled většiny liberálních–kritických komentátorů na Genesis 6–9, ačkoli
pohlížejí na starozákonní náhled, jako na vypůjčený ze znaleckých zpráv.
(Podívej se na Hasel 1975, s. 78 a všimněte si bibliografii zástupců této
pozice: Fohrer, Koehler, Noth, Procksch, Skinner, Sarna, Speiser, von Rad,
Vriezen, Zimmerli, atd. Někteří z těchto autorů a i jiní, v poslední době
reprezentují tento názor, který je citovaný později v tomto článku.)
Tvrzení
tohoto článku je, že jen tradiční postavení doslovné, univerzální celosvětové
potopy ospravedlňuje biblické údaje a tento všeobecný výklad je velmi důležitý
pro teologii potopy v Genesis a pro teologická hlediska koncipovaná později
biblickými pisateli.
Snad
nejdůležitější druh biblického důkazu pro univerzálnost potopy je zvláštní celková
terminologie nalezená uvnitř biblické zprávy. Gerhard Hasel totiž poskytl
pečlivé seznámení s touto terminologií ve třech bystrých studiích O předchozích
sporných otázkách Původů (Hasel
1974, 1975, 1978) a proto nemusím zacházet v tomto článku do podrobností. Osm
různých termínů nebo výrazů v Genesis 6–9, nejvíce se opakujících jejich
protějšků v celosvětovém stvoření, vysvětluje Genesis 1–2 a tím signalizuje
univerzálnost.
Nejprve,
termín „haárec“ země, který se
vyskytuje 46 krát v příběhu o potopě (Genesis 6:12, 13, 17, a tak dále.), vždy
bez nějakého doprovodného genitivu vymezení, jasné paralely použití stejného
termínu v popisu celosvětového, univerzálního stvoření v Genesis 1:1, 2, 10.
(Zatímco někde jinde může být tento termín občas užívaný bez genitivu a ještě v
souvislosti omezení v rozhledu určité „země,“ výslovné připojení zmínky o stvoření
ve zprávě o potopě (podívej se na zvláště Genesis 6:6,7), jasně udává celkovou
souvislost pro jeho užívání v Genesis 6–9.)
Někteří biblisté
argumentovali, že jestli si Mojžíš přál označit celý svět, potom by mohl použít
hebrejský termín tebel, který
znamená svět jako celý, nebo suchou zemi ve smyslu kontinentů. Toto slovo se
však nikdy neužívá v příběh o potopě. To hebrejské slovo tebel se totiž nikdy nepoužívá v celém
Pentateuchu, včetně zprávy o stvoření. Ve skutečnosti, se termín neobjeví nikde
v oddílu vyprávění hebrejské bible, ale vyskytuje se jenom v básnických textech
(39 krát), obyčejně jako básnické synonymum paralelně s haárec „zemí.“ Avšak tento argument nepřítomnosti
tohoto slova, které se jinak užívá v kontextu a básnické terminologie, nicméně
přináší malou závažnost.
Druhý výraz,
„na tváři celé země“ al pné kol haárec (Genesis 7:3; 8:9), se jasně zmiňuje o prvním
výskytu stejného výrazu v univerzální souvislosti stvoření (Genesis 1:29; srov.
Genesis 1:2 pro příbuzný univerzální výraz), a tak zde naznačuje všeobecnost
téhož rozměru, to jest, veškerý povrch celosvětových mas. Zatímco zkrácený
termín „celá země“ (kol–haárec)
samo sebou může mít omezený smysl někde jinde v biblických textech, když
signalizuje bezprostřední souvislost (podívej např. Exodus 10:5, 15; Numeri
22:5, 11; 1. Královská 4:34; 10:24; 2. Paralipomenon 36:23; Genesis 41:57),
naznačená souvislost příběhu potopy je všeobecné zlo lidstva.
Lidstvo,
které Pán Bůh udělal a vytvořil (Genesis 6:6,7) aby mělo nadvládu nad „celou
zemí“ (Genesis 1:26) a následující souvislost je univerzální rozptýlení člověka
po babylonské věži „na tváři celé země“ (Genesis 11:4, 8, 9). Každý z čtyř
výskytů výrazu „na tváři celé země“ v Genesis mimo příběh o Potopě (Genesis 1:29;
11:4, 8, 9), má jasný univerzální smysl pro celý zemský povrch planety a tedy
ani jejich užití v příběhu o potopě nesignalizuje menší všeobecnost. (To by
také mohlo znamenat, že jedno určité místo v Genesis, kde je v této souvislosti
zaznamenána podobná fráze „na celé tváři země“, že to není univerzální [hladomor
zmíněný v Genesis 41:56], hebrejština má změnu v slovosledu odjinud v Genesis [al pné kol haárec]).
Za
třetí, fráze „tvář země“ pné haadama (pětkrát v příběhu o potopě,
7:4, 22, 23; 8:8, 13), se vyskytuje souběžně s univerzálními termíny, kterých
jsme si právě všimli, „země“ (7:23) a „tvář celé země“ (8:9); a tato fráze
„tvář země“ se podobně vrací zpátky k jeho prvnímu použití v univerzální
souvislosti stvoření (Genesis 2:6).
Za čtvrté,
termín kol–basar „každé tělo“ se
vyskytuje 12 krát v Genesis 6–9 (Genesis 6:12, 13, 17, 19; 7:16, 21; 8:17;
9:11, 15, 16, 17). Slovo kol
„každý“ (který může příležitostně vyjádřit méně než celek, jestli to souvislost
dovolí), před neurčitým podstatným jménem se žádným členem nebo přivlastňovací
příponou, jako zde v Genesis 6–9, signalizuje celek. Boží oznámení o vyhlazení
„každého těla“ (Genesis 6:13, 17) a komentátorova poznámka že „každé tělo“
zemřelo (Genesis 7:21–22), s výjimkou obyvatelů archy, signalizuje charakter
univerzální zkázy. Jeden výskyt kol plus
neměnné podstatné jméno habasar
„každé tělo“ (v Genesis 7:15), podobně signalizuje souhrn, právě tak jako
jednotu.
Za páté,
výraz „každá živá věc“ (kol–chajaj) každé tělo (Genesis 6:19), je další výraz
celku; v 7:4, 23, podobný termín kol–kajekum
znamená doslova, „veškerou
existenci.“ Tímto termínem je daný další univerzální rozměr zkázy přidáním věty
vracející se zpět ke stvoření – „co povstalo, co jsem učinil.“ (7:4) – a výhradní výpovědí „Zachován byl pouze Noe a
to, co s ním bylo v arše.“ (7:23). Jak Hasel dodává :
Jen stěží může
být jakýkoliv silnější způsob hebrejského
zdůraznění celkového zničení 'veškeré existence' lidského a živočišného
života na zem.i než způsob, kterým to bylo vyjádřeno. Pisatel biblické potopy
se zaměstnává terminologií, formulací a syntaktickým složením typu, který
nemohl být více důrazný a jednoznačný ve vyjádření jeho představy
univerzálnosti celosvětové potopy (Hasel
1975, p 86).
Za šesté, fráze „pod celým nebem“ (tachat kol–haššamajim, Genesis 7:19), je
užívaný šestkrát v Starém zákoně mimo příběh o potopě a vždy s univerzálním významem (podívej se na
Deuteronomium 2:25; 4:19; Job 28:24; 37:3; 41:11; Daniel 9:12). Například je
výraz užíván pro popis Boží vševědoucnosti: „neboť on dohlédne až do končin země, vidí vše, co je pod
nebem.“ (Job 28:24). Znovu, to zobrazuje Boží svrchovanost: „ Pod celým nebem všechno je mé.“
(Job 41:11 KJV). (Všimněte si, že užívání v Deuteronomiu 2:25, popisuje „národy
pod celým nebem,“ je další kvalifikovaný a omezený výrazem „Až o tobě uslyší zprávu,“, a tak je
potenciálně univerzální a nikoli výjimka k univerzálnímu smyslu.)
Univerzální
výraz „pod celými nebesy“ nebo „pod celým nebem“ také zevšeobecňuje výraz „pod
nebem“ (Genesis 6:17) v této stejné souvislosti s potopou. Slovo „nebe“ samotné
může mít místní význam [1 Královská 18:45], ale tady je souvislost která je
jasně univerzální. Kazatel, který obsahuje četné narážky na stvoření, podobně
využije termín „pod nebem“ s univerzálním záměrem (Kazatel 1:13; 2:3; 3:1;
srov. paralelní univerzální výraz „pod sluncem“ v Kazateli 1:3, 9; 2:11, 17;
atd.).
Ve vyprávění
o potopě jsou tyto výrazy „pod celým nebem“, součástí dvou působivých veršů
popisujících rozsah potopy: „a vody se valily tak usilovně na zemi že všechny
vysoké hory pod celým nebem byli pokryté. Vody se valily patnáct loktů nahoru,
a hory byly pokryté“ (7:19, 20). Kritický učenec John Skinner si všiml, že
7:19,20 „nejenom prohlašuje svou [potopní] univerzálnost, ale tak říkajíc
ukazuje navíc i to, že udává přesnou výšku vodstva nad nejvyššími horami“
(Skinner 1930/1956, p 165).
Tento užitý Biblický
jazyk se zde jednoduše nemůže interpretovat ve smyslu místních oblohy a zajisté
nemůže odkázat k místním horám pokrytým sněhem, jak někteří zastánci místní
potopy navrhují. H.C. Leupold poukazuje na to, že pisatel verše 19 není
spokojený s jednotlivým použitím kol
(„všechen“) ve výrazu „všechny vysoké hory,“ ale protože 'všechno' je užito v
relativním smyslu, pisatel odstraní každý možný dvojsmysl přidáváním výrazu
'pod celým nebem. 'Dvojitý' všechen' (kol)
nemůže připustit tím pádem relativní smysl. To téměř představuje hebrejský
superlativ. Tak můžeme věřit, že se text zbaví pochybnosti v otázce
univerzálnosti potopy" (Leupold 1942, p 301–302).
Za sedmé,
Hasel věnuje celý učený článek výrazu „všechny zřídla (kol–majenot) velká propast (tehom raba)“ (Genesis 7:11; 8:2) a ukazuje
jak to je spojené s univerzální „propastí“ (tehom)
nebo světem–oceánem v Genesis 1:2 (srov. Žalm 104:6: „Propastnou tůň jsi
přikryl jako šatem. Nad horami stály vody“). „rozbít“ a „vytrysknout“ (tzn.
geologická porucha). Ne jenom jedny podzemní vody tryskají v Mezopotámii, ale
ze všech „zřídel“ velkých propastí, spojený ve stejném verši s otevřením oken
nebes, což daleko překračuje místní výjev. Hasel vnímavě zakončuje že
„vytryskne vodstvo ze zřídel 'velké propasti' a odvolává se k rozdělení
otevřeného pramenu podzemních vod s podobnou mocí a sílou, že spolu s proudícím
lijákem vodstva uložených v atmosférickém nebi celosvětově zaplaví zemi.“
(Hasel 1974, p 71).
Za osmé, v
dalším článku, Hasel (1978) ukazuje jak hebrejská Bible rezervuje speciální
termín mabbul, který s v jeho 13
výskytech výlučně odvolává k univerzální biblické potopě (12 výskytů v Genesis,
jednou v žalmu 29: 10). Toto slovo může být odvozené z hebrejského kořenu jbl
„proudit, téct.“ Termín mabbul,
který je v příběhu o potopě obvykle spojený s majim
„vodami“.
Zdá se, že se tento
biblický termín stal „odborným výrazem pro proudící vody nebo vytékající ven a
jako takový určuje potopu (záplavu) vzniklou vodami. ...mabbul je v Starém zákonu termín shodně
použitý pro potopu (záplavu), který vznikl prudkým deštěm a vytryskl z
podzemních vod“ (Hasel 1978, s. 92–93). Tento odborný výraz jasně signalizuje
biblickou potopu nehledě na všechny místní záplavy a je zužitkován v žalmu
29:10, kde objasňuje Hospodinovu univerzální svrchovanost nad světem v době
Noeho potopy: „Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin bude trůnit jako král
navěky.“ Shrnuto s ohledem na technické názvosloví užívané pro rozsah potopy v
Genesis 6–9, Hasel píše:
„Biblický příběh o potopě poskytuje rozsáhlé
svědectví jako zpráva, která je vyrozuměna jako historický příběh ve stylu prózy. To od nás očekává, že tuto zprávu
budeme brát doslova. V této zprávě je odpovídající a ohromující množství
terminologie a formulací ...které na základě souvislosti a skladby jednotně
ukazují, že příběh o potopě chce být
chápán v jeho univerzálním smyslu: vody zničily všechny lidské bytosti a
zvířata plus ptáky na veškeré zemské
mase zeměkoule. Kdybychom to četly
jinak, znamená to vnutit textu jiný smysl. Který text sám odmítá, protože je pečlivě
napsaný a užívá určité syntaktické konstrukce originálního jazyka.“ (Hasel 1975, s. 87).
Mnoho dalších
biblických důkazů směřuje v utvrzení celkového rozsahu potopy a rovněž zjevuje
teologický význam tohoto závěru. Chceme shrnout čtrnáct bodů, které se objevují
v biblickém textu.
Za prvé,
dráha hlavních témat v Genesis 1–11 – stvoření, pád, plán vykoupení, šíření
hříchu – je univerzální v rozsahu a vyžaduje odpovídající univerzální soud. Už
jsme si všimli s ohledem na specifičnost potopy, terminologií početných narážek
k univerzálnímu kontextu stvoření. Stvoření „nebes a země“ zajisté není místní
v rozsahu, shodně s Genesis 1–2.
Podobně, pád
lidstva v Adamovi a Evě vedl k hříšnému stavu celé lidské rasy (haadam), nejen obyvatelstva Mezopotámie
(podívej se na Genesis 6:5, 11; Římanům 3:19; 5:12). Opět, Protoevangelium
(první Evangelijní příslib) navrhnutý v Genesis 3:15, zahrnuje univerzální
mravní zápas mezi duchovními potomky (nebo „semenem“) hada a duchovních potomků
(„semenem“) ženy, které vrcholí vítězstvím představitele spasitelského semene
nad hadem (podívej Robertson 1980). Tento plán spásy je zajisté univerzální v
rozsahu.
V podobném
způsobu, hříšný stav lidstva popisovaného v době potopy, zahrnuje větší počet
lidí, než ty kteří žijí v úrodném půlměsíci. Z Boží perspektivy, nikoliv
jednoduše kulturně podmíněný pohled vypravěče, máme výsledky božského
výzkumného „výzkumu“: „ I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila
zlovůle člověka (haadam, lidstvo)
a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý.“ (Genesis 6:5)
Takové univerzální zlo přirozeně volá po univerzálním postihu.
Za druhé,
božský záměr potopy dělá jednoznačným její univerzální rozsah: „Řekl: „Člověka
(haadam, lidstvo), kterého jsem
stvořil, smetu z povrchu země, člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo,
neboť lituji, že jsem je učinil.“ (Genesis 6:7). Nic méně než kompletní zničení
lidské rasy (s výjimkou Noe, 6:8), se
zdá být představeno. Daná délka času ze stvoření (nad 1650 roků minimálně),
dlouhověkost předpotopních lidí (téměř tisíce roků) a Boží příkaz v stvoření
„naplňte zemi“ (Genesis 1:28), je vysoce
nepravděpodobné, že by předpotopní obyvatelstvo zůstalo jen v Mezopotámii. Tak by
si zkáza lidstva vynutila více obětí, než místní potopa.
Za třetí,
genealogická linie jak Adamova (Genesis 4:17–26; 5:1–31), tak i Noeho (Genesis
10:1–32; 11:1–9) jsou výlučné v přirozenosti, signalizují že jak Adam byl otec
všeho předpotopního lidstva, tak i Noe byl otec všeho lidstva po potopě. Z
potomků Noeho „z nich pak po potopě vzešly všechny pronárody na zemi.“ (Genesis
10:32) a zkušenost Babylonské věže způsobí, že se lidstvo rozšíří napříč
planetou (Genesis 11:1–19).
Překvapující
dodatečný–biblický důkaz, že všechna lidská pokolení a nejen národ úrodného
půlměsíce, přináleží k potomkům Noe a připomíná univerzální potopu, se nalézá v
úžasném rozšíření starověkých příběhů o potopě po celém světě. Nad 230
rozmanitých příběhů o potopě jsou známé a vyskytují se mezi mnoha rozličnými
národy země (podívej se na Frazer 1918, 1:105–361; Nelson 1931). Celosvětová
potopa je zdaleka nejčastěji–existující příčina v minulosti pro všeobecně
destruktivní neštěstí v lidové slovesnosti starověku (Thompson 1955, 1:182–194).
Pozoruhodné
číslo z těchto ústních a psaných tradic upozorňuje na základní body biblické
zprávy: všechno lidstvo zaniklo velkou záplavou následkem božského soudu proti
lidskému hříchu a jediný člověk a jeho rodina nebo několik přátel přežilo
záplavu v lodi nebo dalším námořním plavidle. Příběhy nejbližší k oblasti
rozptýlení v Babylonu jsou nejblíže podrobné k biblickému vyprávění (podívej
Heidel 1946, Jacobsen 1981, a Lambert a Millard 1969). Tato obrovská masa
starověkých svědectví o světové potopě je silné svědectví o historické věrohodnosti
a všeobecnosti biblické potopy.
Za čtvrté,
stejné zahrnující božské požehnání je plodné a násobí a naplňuje zemi, která je
daná Adamovi a Noemu (Genesis 1:28; 9:1). Toto je další spojení mezi
univerzálním stvořením a potopou, mezi původním počátkem a „novým počátkem.“
Jak lidská rasa ve stvoření vyrůstá z Adama a Evy, tak je
postpotopní lidstvo rozšířeno prostřednictvím Noeho.
Za páté,
smlouva (Genesis 9:9–10) s jejím duhovým podpisem (Genesis 9:12–17), je jasně
spojená k rozloze potopy a zahrnuje celou zemi (Genesis 9:13–17). Kdyby tam
byla pouze místní záplava, pak by byla smlouva jen omezená smlouva a duhový
podpis „obsáhlé všeobecnosti božského milosrdenství“ (Delitzsch 1888/1976,
1:289–290), by byl svlečen z jeho významu.
Za šesté,
životaschopnost Božího slibu (Genesis 9:15; srov. Iz. 54:9) a bezúhonnost Pána
Boha ve shodě s Jeho slibem je zahalená v celosvětovém rozsahu potopy. Tento
bod musí být ještě více zdůrazněný: kdyby Genesis 6–9 popisovala jen místní
záplavu, pak by Pán Bůh zrušil Svůj slib vždycky v další místní záplavě, která
se stala! Jediný způsob, jak naplnit Boží slib, je neseslat další potopu, která
by vyhladila každou žijící bytost (Genesis 8:21). Můžeme tak vidět, že záplava
byla univerzální a celá lidská rasa vně archy byla zničená.
Za sedmé, všeobecnost
potopy je zdůrazněná enormní velikostí archy podrobně popsaná v Genesis 6:14–15
a uvedená jako nutnost pro záchranu všech druhů zvířat a rostlin v arše
(Genesis 6:16–21; 7:2–3). Masivní archa naplněná zástupci všech nevodních
živočichů/rostlinných druhů, by byla zbytečná, kdyby toto byla jen místní
potopa, protože tyto druhy by mohly být zachráněné někde jinde na světě. Ještě
božské naléhání v biblickém záznamu je, že zvířata byla přinesená do archy k
uchování zástupců ze všech různých druhů (Genesis 6:19–20).
De facto, jen
když by byla místní záplava v dohledu, stavba jakékoliv archy vůbec, dokonce
pro Noe a jeho rodinu, by byla přebytečná – Pán Bůh mohl jednoduše varovat
Noeho a jeho rodinu včas, aby unikl z přicházejícího soudu, právě jako to
udělal s Lotem v Sodomě. Ale pointa příběhu ohledně archy je, že tam nebyl
žádný další únik; uprostřed potopy
„Zachován byl pouze Noe a to, co s ním bylo v arše.“ (Genesis 7:23).
Za osmé,
pokrytí „všech vysokých hor“ přinejmenším 15 loket (Genesis 7:19–20), nemohlo
zahrnout jednoduše místní záplavu, protože voda hledá svou vlastní úroveň přes
povrch zeměkoule. Dokonce i jediná vysoká hora zaplavená místně v Mezopotámii,
by požadovala, aby stejná výška vody byla všude na zemském povrchu.
V této spojitosti
si můžeme povšimnout, že není nezbytné vyžadovat existenci hor tak vysokých
jako hora Everest v době potopy, aby byly vody pokryté do hloubky šesti mílí,
jako někteří zastánci místní záplavy navrhují, bylo by to nezbytné (podívej se
na Ramm 1954, s. 242). Předpotopní hory byly velmi pravděpodobně mnohem nižší
než v současné době. Pasáže v knize Job a Žalmech, mohou dobře odkázat na proces
vyzdvižení postpotopních pohoří (podívej se na Job 9:5; 28:9; a Žalm 104:7–8).
Také v této
spojitosti smíme adresovat námitku, že se zastánci místní záplavy často
odvolávají, že světová potopa musí předpokládat „že zemský povrch byl kompletně
obnovován během potopy rok“, a tak „předpotopní reliéf byl mimořádně odlišný od
postpotopního reliéfu.“ Tento aspekt tvrzení, je v rozporu s biblickým důkazem
který „samozřejmě předpokládá, že předpotopní geografie se základním způsobem
podobala postpotopní geografii“ (Young 1977, s. 210). Odkaz je udělaný zvláště
k topografickým popsáním v souvislosti se zahradou Eden: země Havilah a Kuš a
čtyři řeky, dvě z nich ( Tigris a Eufrat) byly důvěrně známé čtenářům knihy
Genesis v Mojžíšově době. Což není vzpomenuto v těchto argumentech. Nicméně, že
tam jsou nějaké podoby mezi předpotopním a postpotopním reliéfem, je tam více
rozdílů než podob. Dvě vzpomínané řeky patrně již déle neexistovaly v Mojžíšově
době: Píšon a Gíchón jsou zmíněny v rámci, kde měly ve zvyku téct, v
postpotopních oblastech Havilah a Kuš. Další dvě řeky – Tigris a Eufrat – jsou
popsané jako přicházející z běžného zdroje v zahradě Edenu, zajisté daleko
rozdílného od jejich současného průběhu. Tak jsou topografické popisy v ranných
kapitolách Genesis v harmonii s celosvětovou potopou. Rovněž je pravděpodobné,
že ti kdo přežili potopu, by užívali důvěrně známá jména pro topografické rysy
po potopě, i kdyby zemský povrch vypadal úplně odlišně.
Za deváté,
trvání potopy je srozumitelná jen s celkovou potopou. Záplava deště seshora a
voda ze zřídel hlubin dole trvá 40 dní (Genesis 7:17) a všechny nejvyšší hory
byly ještě pokryté pět měsíců po začátku potopy; vrcholy hor nebyly vidět až do
sedmi měsíců a vody potopy nebyly ještě vyschlé, aby Noe opustil archu až do
jednoho roku a deseti dnů (podívej se Genesis 7:11; 8:14). Takové délky času se
zdají přiměřené jen s univerzálností potopy a nikoliv místní záplavou.
Za desáté,
ustupující aktivita vod (Genesis 8:3a, 54a) je popsána hebrejskými výrazy,
které souběžně s podobným výrazivem a gramatickou stavbou „sem a tam“ pohyb
krkavce (Genesis 8:7), by měl být přeložený jako „jdoucí a ustupující“,
(podívej se na Austin 1990, s. 218; Hasel 1978, s. 93) a předpokládá vířivý
pohyb vodstev trvající 74 dnů (podívej se na Genesis 8:3–5). Vodstvo spěchá tam
a zpět, jako je v oceánu přílivový pohyb, kde se celková úroveň postupně
snížila. To podporuje univerzálnost výkladu jako „mořská energie podněcuje
model potopy“ (Austin 1990, p 218), ale je nesrovnalý s místní teorií o
záplavě.
Za jedenácté,
Novozákonní pasáže ohledně potopy používají univerzální jazyk: „až přišla
potopa a zachvátila všecky“ (Matouš 24:39); „a přišla potopa a zahubila
všechny.“ (Lukáš 17:27); „Ani starý svět neušetřil, nýbrž zachoval jen Noeho,
kazatele spravedlnosti, spolu se sedmi jinými, když uvedl potopu na svět
bezbožných.“ (2 Petrova 2:5); „v němž bylo z vody zachráněno jenom osm lidí.“
(1 Petr 3:20); „Noe …Svou vírou vynesl soud nad světem“ (Židům 11:7).
Místní potopa
by neukončila předpotopní svět. Jak Archer dodává, „Máme nepochybné potvrzení
Nového zákona, že zničení lidské rasy v době potopy bylo celkové a univerzální“
(Archer 1985, s. 208).
Za dvanácté,
Starozákonní typologie potopy předpokládá a spoléhá nejen na historickou
věrnost, ale také na univerzálnost potopy, teologicky podává argumenty
nastávajícímu celosvětovému soudu pomocí ohně (2 Petra 3:6–7). Petr argumentuje
, že právě když byl celosvětový soud vodou, působící na nevěřící předpotopní
svět, aby byl zahuben, tak v protikladu musí–tedy–existovat univerzální konec
světa soudu, pomocí ohně přinášející zničení bezbožníků (podívej se na Davidson
1981, s. 326–327).
Za třinácté,
klíčové termíny a motivy , které máme již naznačené v Genesis 6–9 směřují k
vytvoření hlavního teologického sdělení:
Biblická potopa není nic méně než světová zkáza nebo zvrat stvoření.
Početní starozákonní učenci rozpoznali tento vysoce významný teologický bod příběhu
o potopě. Nahum Sarna píše, že „potopa je světová katastrofa, která je vlastně
zkáza stvoření.“ Jinak řečeno, stvoření je nehotové a svět se vrátil do
chaosu.“ (Sarna 1989, s. 48).
Tikva Frymer–Kensky
popisuje potopu jako „původní, světovou zkázu stvoření“ (Frymer–Kensky 1983, s.
410; srov. Frymer–Kensky 1985, s. 312). Claus Westermann mluví o „vpádu chaosu
do stvořeného řádu; potopa předpokládá kosmické rozměry“ (Westermann 1974/1984,
s. 434). Umberto Cassuto poukazuje na to, že v nejvyšším bodu potopy, „Je vidět
voda všude, jako kdyby se svět měl vrátit ke svému prvotnímu stavu v úsvitu
stvoření, kdy vody hlubin zaplavily všechno.“ (Cassuto 1964, s. 97). David
Clines užívá příhodný termín bouleversement nebo „zvrat“ stvoření, aby vylíčil
teologický význam potopy (Clines 1972, p 136). Josef Blenkinsopp:
„... potopa je akt zničení, zkáza práce
odloučením a návratu všeho k prvotnímu,
vodnímu chaosu z kterého prvně vyvstal řád.“ (Blenkinsopp 1992, s. 83; srov. Blenkinsopp 1971, s.
46–47).
Gerhard von Rad zdůrazní univerzální důsledek této
zhouby nebo zvratu stvoření:
„... musíme rozumět potopě, protože
jako katastrofa zahrnuje celý kosmos. Kdy nebeský oceán vytryskl na zemi dole a
prastaré moře pod zemí, který je držený Pánem Bohem, je nyní vysvobozen ze
svých pout, tryská nahoru přes zející propasti na zemi, pak je zničen veškerý
kosmický řád podle biblický kosmologie. Dvě poloviny chaotického prastarého moře,
oddělený – jeden nahoře, další dole – Božím tvůrčím řízením (kapitola. 1:7–9),
jsou znovu spojené; stvořením začíná pronikat pomalu chaos. Tato katastrofa,
nadto, se dotýká nejen člověka a zvířat ... ale země (kapitoly. 6.13; 9.1) –
skutečně, celý kosmos“ (von Rad 1972, s. 128).
Jenom kosmická/celková potopa může teologicky zahrnout
kosmický/univerzální zvrat nebo zkázu stvoření popsaného v Genesis 6–9.
Za čtrnácté a
naposledy, kosmický zvrat stvoření je následován kosmickým novým počátkem. Jak
Clines uvádí :
„... ' zničení' které Pán Bůh učinil
s potopou není definitivní; stvoření nebylo permanentně odvolané. Dávné soulady
přirozeného světa jsou obnovené (8:22), a stará nařízení stvoření jsou znovuobnovená
(9:1–7)“ (Clines
1972–73, p 138).
Jacques Doukhan prokázal přesné literární protějšky
mezi následnými stupni „obnovy“ následků potopy (Genesis 8–9) a sedmi dny
stvoření v Genesis 1–2 (Doukhan 1987, s. 133–134; srov. Gage 1984, s. 10–20):
1.
Vítr nad zemí a vodami. Genesis 8:1; srov. Genesis 1:2.
2.
Rozdělení vod. Genesis 8:1–5; srov. Genesis 1:6–8.
3.
Objevení rostlin. Genesis 8:6–12; srov. Genesis 1:9–13.
4.
Objevení světla. Genesis 8:13–14; srov. Genesis 1:14–19.
5.
Vysvobození zvířat. Genesis 8:15–17; srov. Genesis 1:20–23.
6.
Zvířata spolu s lidmi, požehnání, potrava pro lidi,
obraz Pána Boha. Genesis 8:18–9:7; srov. Genesis 1:24–31.
7.
Znamení smlouvy. Genesis 9:8–17; srov. Genesis 2:1–3.
Tak v překlenující literární struktuře „obnovy“ v
příběhu o potopě, je univerzální rozměr potopy podtržený jednotlivými
paralelami s kosmickým stvořením popsaném v Genesis 1–2.
IV. Závěr
Na závěr,
otázka rozsahu biblického potopy není jen důvodem pro neužitečnou zvědavost s
trochou sázky pro křesťanskou víru. Pro ty kdo vidí dny stvoření v Genesis 1
jako šest, doslovných 24–hodinových dní (podívej Hasel 1994), je univerzálnost
potopy nezbytnou nutností k objasnění existence geologického sloupce. Doslovný
stvořitelský týden je neoddělitelně spojený s celosvětovou potopou.
Ale univerzálnost
potopy je nejen velmi důležitá v hledání smíru vědy a Bible. Ale je také
rozhodující v porozumění a důvěryhodnosti teologie Genesis 1–11 a ostatních
částí Bible. (Pro podrobnější diskusi o teologii biblické potopy v její
kanonické souvislosti, podívej Davidson.) Mnoho spojení s univerzálním
stvořením v Genesis 1–2, které znamenalo v tomto studiu nejen podporu
charakteru univerzálnosti potopy, ale sloužilo také k teologickému spojení
stvoření a eschatologie (soud/spása) v otevřených kapitolách Bible. Potopa je
eschatologické postupné „zničení“ světa a lidstva, které je posléze následováno
postupnou „obnovou“ nového světa. „Tak,“ píše von Rad, „příběh potopy – a toto
je teologická nejdůležitější skutečnost – ukazuje na eschatologický soud
světa.... Světový soud potopou visí jako železná opona mezi tímto věkem a věkem
záře prvního stvoření“ (von Rad 1972, p 129–130).
Teologie
všeobecné potopy je proto střed připojený, ale s mnohostranným univerzálním
tématem jdoucím napříč knihou Genesis 1–11 a představující překlenující vzorec
pro celé následující celosvětové stvoření odhalující charakter Stvořitele a Jeho
původního záměru pro stvoření; odvrácení lidstva od Stvořitele a všeobecné
rozšíření hříchu vyústí všeobecným „zničením“ prostřednictvím eschatologického
soudu; a obnova, v eschatologickém plánu spásy uzavřením smlouvy s ostatkem a
všeobecná obnova země.
Odkazy: