Daniel Pipes
Šikalího znalost západní civilizace zapadá
do běžného modelu. O Ijádu Ismáílovi, jenž patřil ke skupině teroristů, která
položila bomby ve Světovém obchodním centru, a nedávno byl vypovězen z
Jordánska, jeho bratr řekl: „Miloval vše americké od kovbojek po hamburgery.“
Jeho sestra vzpomínala, jak měl rád americkou televizi, a reprodukovala jeho
výrok: „Chci žít navždy v Americe!“ Jak poznamenala, rodina ho „vždy považovala
za dítě Ameriky“. Jeho matka potvrdila, že „miluje Spojené státy“. Faktický
vládce Súdánu Hasan at-Turábí, který stojí v pozadí nechvalně známých „domů
duchů“ a brutálního pronásledování velké súdánské křesťanské menšiny, často
vystavuje na odiv svou znalost Západu a francouzskému reportérovi sdělil, že
většina militantních islámských vůdců pochází stejně jako on „z křesťanské,
západní kultury. Mluvíme vašimi jazyky“. V prohlášení, které shrnuje celý tento
názor, jistý islámský fundamentalista ve Washingtonu prohlásil: „Poslouchám
Mozarta, čtu Shakespeara, dívám se na Comedy Channel v televizi a také věřím v
plnění šarí´y (islámského Božího zákona).“
Tento model poukazuje na jistý paradox:
titíž intelektuálové, kteří hodlají vrátit muslimský svět zpět do sedmého
století, zároveň vynikají v západních způsobech a zdá se, že alespoň některé
velice oceňují. Jak k tomu dochází? Naznačuje to něco o jejich současné síle a
budoucím směrování?
Islámští vůdci bývají dobře obeznámeni se
Západem, neboť tam žili, naučili se jeho jazyky a studovali jeho kulturu.
Súdánský Turábí získal vyšší akademickou hodnost na Londýnské universitě a na
Sorbonně; strávil také jedno léto ve Spojených státech a procestoval zemi díky
programu financování z peněz daňových poplatníků a určenému zástupcům
zahraničních studentů. Abbásí Madaní, vůdce Islámské fronty spásy (FIS), získal
doktorát na Londýnské universitě. Jeho tuniský protějšek Rašid al-Ghannúší
strávil rok ve Francii a od roku 1993 žije ve Velké Británii. Nedžmettin
Erbakan, vedoucí turecký militantní politik, studoval v Německu. Músá Muhammad
Abú Marzúk, hlava politického výboru hnutí Hamas, žije od roku 1980 ve
Spojených státech, má doktorát z oboru strojírenství ze Státní university v
Louisianě a od roku 1990 má trvalé bydliště v USA. Ačkoli se mu celá léta
dařilo unikat právu, byl Abú Marzúk nedávno zatčen na letišti v New Yorku, když
jel do Spojených států zapsat syna na americkou školu.
Zkušenost těch, kteří žili na Západě, tak
skutečně často dělá z vlažných muslimů fundamentalisty. V diskusi o Mehdí
Bazarganovi, íránském inženýru, který strávil léta 1928-35 ve Francii, Hamid
Dabaší podrobně popsal proces, kterým mnozí muslimští studenti procházejí:
„Ačkoliv vycházejí z uvědomělého či
neuvědomělého, vysloveného či tichého předpokladu, že by měli zůstat pevně
spjati se svým islámským přesvědčením, začínají obdivovat úspěchy Západu…
Zjišťují na straně Západu vyšší stupeň ideologického sebeuvědomění a to
ztotožňují se zdrojem a příčinou jeho úspěchů. Poté se ohlédnou za svou vlastní
společností, v níž se podobných technických úspěchů nedostává, a tuto
skutečnost pak připisují absenci takového vyššího stupně ideologického
sebeuvědomění.“
Klíčovou roli zde podle vysvětlení
francouzského analytika Oliviera Roye hraje poněkud překvapivý názor, že
ideologie představují „klíč k technickému rozvoji Západu“. Tento předpoklad
vede fundamentalisty k tomu, aby „vytvořili moderní politickou ideologii
založenou na islámu, již považují za jediný způsob, jak se vyrovnat s moderním
světem, a nejlepší metodu, jak čelit cizímu imperialismu“.
Některé vedoucí postavy do tohoto schématu
zapadají. Egypťan Sajjid Kutb odešel do Spojených států v roce 1948 jako
obdivovatel amerického způsobu života, poté se během dvou let, které tam
strávil, „vrátil“ k islámu a stal se jedním z nejvlivnějších islámských
myslitelů naší doby. Alí Šaríatí z Íránu žil pět let v Paříži (1960-65) a z
této zkušenosti se zrodili klíčové myšlenky islámské revoluce. V dalších
případech islámští myslitelé nežijí přímo na Západě, ale absorbují jeho způsoby
na dálku prostřednictvím studia západního jazyka a tím, že se ponoří do
západních myšlenek, jako například indickopákistánský žurnalista, myslitel a
politik Sajjid Abúl A´lá al-Maudúdí (1903-79). V jiných případech spěje ke
stejnému cíli četba západních děl v překladu. Mortezá Motahharí, přední
stoupenec ajatolláha Chomejního, studoval marxismus tak důkladně, jak mu to jen
perština umožňovala.
Společným jmenovatelem celé řady islámských
intelektuálních kapacit jsou technické úspěchy. Erbakan se rychle dostal do
čela technické profese v Turecku jako řádný profesor Vysokého učení technického
v Istanbulu, ředitel továrny na dieselové motory a dokonce i jako hlava turecké
obchodní komory. Jordánský buřič Lajs Šubajlát je zároveň předsedou Jordánské
asociace inženýrů. Tito lidé jsou obzvláště hrdí na to, že jsou schopni čelit
Západu v jeho nejsilnějším oboru.
Vědecky orientovaní bývají i samotní
teroristé, i když ti nemají takovou kvalifikaci. Ramzí Júsuf, obviněný jako
duchovní otec bombových útoků ve Světovém obchodním centru, je inženýr
elektroniky a expert na výbušniny - diplom získal ve Velké Británii, Nidál
Ajjád působil jako nadějný inženýr u Allied Signal a Ijád Ismáíl studoval
počítače a techniku na Státní universitě ve Wichitě. Totéž platí pro Střední
východ: Saláh Alí Usmán, jeden ze tří teroristů, kteří v červenci 1993
zaútočili v Jeruzalémě na autobus, studoval počítače na universitě v Gaze.
Nejproslulejším protižidovským teroristou se v posledních letech stal Jahjá
Ajjáš, známý pod přezdívkou „Inženýr“. Mnozí egyptští fundamentalisté, kteří se
podílejí na násilí proti režimu, dosáhli akademických hodností v technických
oborech. Islámští vůdci nejsou rolníci, kteří by snad žili v neměnné krajině,
nýbrž moderní, zcela urbanizovaní jedinci a mnozí mají universitní vzdělání.
Bez ohledu na veškeré jejich proslovy o znovuvytvoření společnosti proroka
Muhammada jsou islámští fundamentalisté moderní lidé, kteří v přední linii čelí
modernímu životu.
S takovouto znalostí západního života
kontrastuje skutečnost, že se fundamentalisté vzdálili vlastní kultuře. V
rozhovoru s francouzským reportérem Turábí přiznal: „Znám francouzské dějiny
lépe než dějiny Súdánu, miluji vaši kulturu, vaše malíře, vaše hudebníky.“
Protože islám nalezli sami v dospělém věku, neznají mnozí fundamentalisté
vlastní dějiny a tradice. Jak poznamenává Martin Kramer, mnozí z „nové generace
jsou znovuzrození muslimové, kteří neznají dostatečně islámskou tradici“.
Tuniský ministr náboženství Alí Šebbí jde ještě dále a tvrdí, že „neznají základní
skutečnosti islámu“. Podle Sajjida Valí Rezá Nasra smíchají tito samoukové
stejně jako Maudúdí od každého trochu:
„Maudúdího formulace neměla v žádném
případě kořeny v tradičním islámu. Přejal moderní myšlenky a hodnoty,
mechanismy, procedury a idiomy a vetkal je do osnovy islámu… Nechtěl vzkřísit
atavistický řád, nýbrž zmodernizovat tradiční způsob islámského myšlení a
života. Jeho vize se jasně rozcházela s tradicí islámu a představovala naprosto
nový výklad islámu vycházející z moderního myšlení.“
Zvážíme-li okolnosti, neměli by nás tyto
nedostatečné znalosti překvapovat. Fundamentalistům se dostalo moderní výchovy
a hledají odpovědi na moderní problémy. Prorok je může inspirovat, ale
přistupují k němu filtrem konce dvacátého století. Během tohoto postupu
nahrazují mimoděk tradiční islám západními způsoby.
Tradiční islám - tato nesmírně prospěšná
víra, již vyznává téměř miliarda stoupenců - vytvořil civilizaci, která déle
než po jedno tisíciletí vnášela řád do života mladých i starých, bohatých i
chudých, vysoce kultivovaných i nevzdělaných, Maročanů i Malajsijců. Zdá se, že
fundamentalisté, kteří se této tradici vzdálili, jsou ochotni ji opustit v
chimérické snaze o návrat k čistému a jednoduchému způsobu života podle
Muhammada. Ve snaze navázat duchovně na počátky islámu, kdy prorok žil a víra
byla nová, pokoušejí se skočit zpět o třináct století. Prorokovy časy jim
připomínají i ty nejsvětštější věci. Tak jistý autor zobrazuje „taktiku přežití“,
kterou používají muslimští studenti na amerických universitách, aby si
zachovali islámskou identitu, a připodobňuje ji k „postupu raných muslimů v
době hidžry (Muhammadovy emigrace z Mekky do Medíny)“.
Přesto si islámští fundamentalisté nejsou
vědomi, že je váže tradice, a domnívají se, že podnikají něco zcela nového.
Podle íránského duchovního vůdce ,Alí Hosejní Chamenejho „islámský systém,
který vytvořil imám (Chomejní)…, do dosud v historii existoval pouze v
počátcích (islámu)“. Podobně Ghannúší tvrdí, že „Islám je starodávný, ale
islámské hnutí je současné“. Tím, že odvrhli celé tisíciletí, odhodili
fundamentalisté velkou část vlastního společenství, od rozsáhlého souboru učení
obsaženého v koránu až po propracovanou interpretaci práva.
Na druhé straně obdivují výkonné továrny a
armády. Muslimský svět jim připadá zaostalý a naléhavě se jej snaží moderními
prostředky zrenovovat. Když tento proces postupuje pomalu, obviňují Západ, že
jim odpírá své technologie. Tak například íránský ultraradikál Alí Akbar Mohtašemí
tklivě naříká, že „Spojené státy a Západ nikdy neposkytnou technologii“, kterou
potřebují, aby mohli provozovat to, co kuriózně nazývají „vědou industrializace“.
Ukazuje se, že fundamentalisté neusilují
ani o vpravdě islámský řád, nýbrž o islámskou verzi západní reality. To je
obzvláště patrné ve čtyřech oblastech: náboženství, běžném životě, politice a
právu.
Ačkoliv to jistě neměli v úmyslu, zavedli
militantní muslimové ve svém islámu některé vysloveně křesťanské prvky.
Tradiční islám se vyznačoval neformální organizací. Doslova každé důležité
rozhodnutí - stanovení kanonického textu koránu, vyloučení filosofického
zkoumání či výběr směrodatných náboženských badatelů - padlo neorganizovaným,
konsensuálním způsobem. To byl génius tohoto náboženství, který způsobil, že se
úsilí vládců o kontrolu nad institucí náboženství obvykle míjelo účinkem.
Islámští fundamentalisté, kteří tento odkaz
neznají, zřídili strukturu připomínající církev. Tento trend vznikl v Saúdské
Arábii, kde vládní orgány vybudovaly celou řadu nových institucí. Již v roce
1979 o vzniku „kněžské hierarchie se vším, co k ní patří“ Chálid Durán napsal:
„Vynořila se řada náboženských funkcionářů,
jejíž funkce do té doby neexistovaly, například tajemník Muslimské světové
ligy, generální tajemník Islámské konference, rektor Islámské university v
Medíně a tak dále a tak dále. Poprvé v historii byl imám z Ka´by vyslán na
cestu do cizích zemí, jako by to byl apoštolský nuncius.“
Íránská islámská republika brzy následovala
příkladu Saúdské Arábie a podle Šahrúgha Achavího šla ještě dále, když zavedla
kontrolu kněží v katolickém duchu:
„Centralizace, k níž došlo v íránské
náboženské instituci, je bezprecedentní a byly podniknuty kroky, které
připomínají model církevní tradice Západu. Tak například v roce 1982 se
Chomejní zasadil, aby byl ,zbaven kněžství´ a ,exkomunikován´ jeho největší
rival ajatolláh Muhammad Kazím Šari Atmadarí (zemřel v roce 1986), ačkoliv pro
tento postup v islámu nikdy neexistovala potřebná mašinérie. Další trendy,
například centralizovaná kontrola účtů, jmenování profesorů, stanovení učebních
osnov v seminářích, vytváření náboženských milicí, monopolizace zájmů či
zahájení Kulturkampfu na poli umění, rodiny a v dalších sociálních sférách,
vypovídají o vzrůstající snaze vytvořit v Íránu ,islámský episkopát´.“
Ještě nápadnější podle Achavího je, jak ze
sebe Chomejní udělal papeže:
„Chomejního zvyk vydávat autoritativní
fatwy, jejíž uposlechnutí je povinné, se blíží stavu, kdy je vrchní právní
teoretik nadán mocí, která není nepodobná moci papeže v katolické církvi. Vždyť
v minulosti fatwy vydávané duchovními vůdci závazné nebyly.“
Tím, že vytvořili tuto kvazi-křesťanskou
hierarchii, přiblížili se islámští fundamentalisté spíše západu než islámu.
Podobným způsobem přeměnili fundamentalisté pátek v sabat a dali mu nový
význam. Tradičně byl pátek dnem, kdy se lidé scházeli k modlitbám, nikoli k
odpočinku. Vždyť celý pojem sabatu je horlivě monoteistickému duchu islámu
cizí, neboť představuje Boha, který potřebuje den odpočinku, islám považuje za
scestně antropomorfickou. Namísto toho korán muslimy nabádá, aby „odložili
práci“, pouze když se modlí, a až motlitbu ukončí, měli by se „rozejít po zemi
a hledat Boží hojnost“ - jinými slovy zabývat se obchodem. Den odpočinku
natolik zavání židovským a křesťanským zvykem, že některé tradiční islámské
autority s pátečním volnem nesouhlasili. Na většině území a po většinu doby
muslimové v pátek pracovali a práci přerušili jen na dobu společné bohoslužby.
V moderní době muslimské státy napodobily
Evropu a den odpočinku převzaly. Osmanská říše začala v roce 1829 zavírat
vládní kanceláře ve čtvrtek, tedy v nábožensky neutrální den. Křesťanští
imperialisté zavedli ve svých koloniích jako den odpočinku neděli, což mnozí
muslimští vládci přejali. Po dosažení nezávislosti doslova každá muslimská
vláda zdědila nedělní odpočinek a zachovala jej. Přední badatel v tomto oboru
S.D.Goiten poznamenává, že muslimské státy takto“reagovaly na požadavky
moderního života a napodobily západní model“.
V poslední době, kdy nedělní sabat příliš
připomíná Západ, upevnili muslimští vládci svou islámskou identitu tím, že za
volný den prohlásili pátek. Zřejmě si neuvědomili, že tím zachovávají
specificky židovsko-křesťanský zvyk. A jelikož se pátek proměnil ve sváteční
den (vhodný pro rodinné výlety, účast na sportovních akcích atd.), napodobují
muslimové západní weekend.
Snad nejpozoruhodněji se západní zvyky
zavedené fundamentalisty vyjímají na poli ženské otázky. Ve skutečnosti si
islámští fundamentalisté osvojili názor, který se daleko spíše než tradičnímu
islámu blíží západnímu feminismu.
Tradiční muslimové zcela jistě nebyli hrdí
na svobodu a nezávislost svých žen tak jako fundamentalisté. Ahmad al-Banná,
vůdce egyptských Muslimských bratří, si osvojil feministické stanovisko, pod
jehož vlivem převyprávěl muslimské dějiny podle západních měřítek. „Muslimky
byly svobodné a nezávislé patnáct století. Proč bychom se měli řídit příkladem
západních žen, které jsou na svých mužích po materiální stránce tak závislé?“
Tradiční muslimové byli hrdí na to, že
jejich ženy zůstávaly doma - v zámožných rodinách téměř nevycházely ven. Hasan
at-Turábí má však jiný názor:
„V Súdánu jsou
dnes ženy v armádě, v politice, na ministerstvech, všude, ve stejném postavení
jako muži.“ Turábí hrdě prohlašuje, že islámské hnutí pomohlo „osvobodit ženu“.
Podle rčení, že „nejlepší mešitou pro ženy je vnitřní část domu“, se tradiční
muslimky modlily doma a části mešit vyhrazené ženám se zmenšovaly, islámské
fundamentalistky se však pravidelně účastní veřejných bohoslužeb, a v nových
mešitách je proto ženám přidělen daleko větší prostor.
Po staletí nosila žena závoj především
proto, aby jí pomohl uchovat si ctnost, dnes pomáhá feministkám budovat
kariéru. Muslimkám, které nosí „islámský šat“, se podle jistého západního
analytika dostalo „obvykle dobrého vzdělání, často na nejprestižnějších
universitních fakultách, např. lékařské či na technice, a jejich oděv
naznačuje, že ačkoliv jsou vzdělané a budují kariéru ve veřejném sektoru, jsou
to jenom ženy nábožensky založené a morální. Zatímco ostatní ženy jsou ve
veřejném sektoru často napadány, fundamentalistky jsou ctěny a dokonce obávány.
Koncem osmdesátých let se islámský oděv stal normou pro ženy ze střední třídy,
které veřejnou činností nechtějí ohrozit svou pověst. Obchody nabízejí
pařížskou módu uzpůsobenou islámským měřítkům skromnosti.“
Zavedení islámského pořádku v Íránu snad
ironií osudu poskytlo zbožným ženám řadu příležitostí mimo dům. Pracují jako
dělnice a, jak známo, slouží v armádě. Jistý parlamentní vůdce se nikoli
bezdůvodně pyšní tím, že Írán dosáhl v oblasti feminismu nejlepších výsledků na
Středním východě, a poukazuje na počet studujících žen. V souladu s tímto přístupem
studovala jedna Chomejního vnučka práva a poté žila s manželem, srdečním
chirurgem, v Londýně, další vnučka organizuje ženské sportovní akce.
Jestliže kdysi závoj symbolizoval
nekontrolovatelnou (a tudíž destruktivní) sexualitu ženy, militantním muslimům
signalizuje její schopnosti. Turábi prohlašuje: „Jsem pro rovnoprávnost obou
pohlaví,“ a dodává: „Žena bez závoje není rovna muži. Nepohlíží se na ni tak
jako na muže. Dívají se na ni, zda je krásná, zda je žádoucí. Když má závoj, je
považována za lidskou bytost, nikoli za nástroj rozkoše nebo erotický symbol.“
Je zvláštní, že pro některé fundamentalisty
závoj nereprezentuje kariéru a rovnost, ale něco zcela jiného, a to vyloženou
sexualitu. Podle britského spisovatele Shabbira Akhtara závoj „vytváří
skutečnou erotickou kulturu, v níž se člověk obejde bez umělého vzrušení, jež
mu poskytuje pornografie“. Není třeba vysvětlovat, že tradiční muslimové v
závoji náhradu za pornografii neviděli.
Tradiční islám klade důraz na vztah člověka
k Bohu a bagatelizuje jeho vztah ke státu. Z jeho pohledu je právo nesmírné,
politika malá. Po celá staletí se zbožní muslimové stranili vlády, která pro ně
neznamenala téměř nic jiného než potíže (daně, odvody, nucené práce). Na druhé
straně se velice snažili žít podle šarí´i.
Naproti tomu islámští fundamentalisté
založili svůj program na politice. Na islám nepohlížejí ani tak jako na
strukturu, v níž žijí jednotlivci, jako spíše na ideologii vhodnou pro řízení
celých společností. Prohlásili, že „islám je řešení“ a společně s íránským
Chameneím jsou toho názoru, že „oplývá pokyny pro řízení státu a hospodářství,
vytváření společenských pojítek a vztahů mezi lidmi a pokyny pro vedení rodiny“.
Pro fundamentalisty islám představuje cestu k moci. Jak poznamenává vysoký
egyptský vládní úředník, „v islámu nespatřují přikázání a bohoslužbu, nýbrž
systém vlády“. Olivier Roy zjišťuje, že je daleko spíše než věci duchovní
inspirují věci světské: „Mnozí z nich se k náboženství vrátili díky svým
zkušenostem z politiky, a nikoli v důsledku náboženské víry.“
Na to poukazuje i skutečnost, že militantní
muslimové nesrovnávají islám s jinými náboženstvími, nýbrž s ideologiemi. „Nejsme
socialisté, nejsme kapitalisté, jsme pravověrní muslimové,“ říká Anwar Ibrahim
z Malajsie. Egyptští Muslimští bratři tvrdí, že nejsou socialisté, ani
kapitalisté, nýbrž „muslimové“.
To se může zdát přehnané -
socialismus a kapitalismus jsou universální, zatímco militantní islám se
omezuje na muslimy - ale tak tomu není, protože militantní muslimové přenášejí
svou ideologii i na nemuslimy. Jako nápadný příklad takového chování může
sloužit dopis, který Chomejní v lednu 1989 poslal Michailu Gorbačovovi a němž
uplatňoval univerzální povahu islámu. Zaznamenal zhroucení komunistické
ideologie a apeloval na sovětského prezidenta, aby nehledal náhradu na Západě,
ale v islámu.
„Naléhavě Vás žádám, abyste, až zbouráte
zdi marxistických iluzí, neupadl do vězení Západu a Velkého satana… Obracím se
na Vás, abyste vážně prostudoval a prozkoumal islám… Otevřeně sděluji, že
Islámská íránská republika může jako největší a nejmocnější základna islámského
světa snadno pomoci zaplnit ideologické vakuum Vašeho systému.“
Podle výkladu jistého vysokého íránského
vládního činitele měl tento dopis „skoncovat… s názorem, že o islámském světě
pouze mluvíme. Mluvíme za celý svět“. Je dokonce možné - Chomejní to pouze
naznačuje - že se pro něj islám natolik oddělil od víry, že předpokládal, že
nemuslim Gorbačov přijme islámský způsob života, aniž by se stal muslimem.
Militantní muslimové sice vzdávají hold
islámskému svatému právu, ale zároveň je přeměňují v kodex v západním stylu,
takže šarí´a pozbývá tří svých charakteristických rysů: „toho, že ji
vypracovali nezávislí učenci, své nadřazenosti nad státními zájmy a aplikace na
osoby spíše než na území.
Po staletí právní teoretici sepisovali a
vykládali islámské právo sami a vláda je téměř nekontrolovala. Hned na počátku
tito juristé dosáhli toho, že se zodpovídali Bohu, nikoli vládci. Význačný
badatel v této oblasti Joseph Schact vysvětluje: „Ačkoli byl chalífa jinak
absolutním vládcem muslimské komunity, neměl legislativní pravomoc a mohl pouze
vydávat administrativní rozhodnutí s ohledem na hranice určované svatým právem.“
Přesto se vládci pokoušeli nadiktovat své podmínky juristům, ovšem bez úspěchu
- v letech 833-849 čtyři po sobě následující chalifové předepsali své chápání
koránu (podle nich byl stvořen Bohem, zatímco náboženští badatelé tvrdili, že
existoval odedávna), ale jejich energické úsilí (včetně bičování jisté velice
významné autority) se minulo účinkem a s ním i snaha politiků definovat obsah
islámu.
Juristé si podrželi plnou kontrolu nad
islámským právem až do 19. století, kdy Britové, Francouzi a další evropští
vládci šarí´u kodifikovali jako evropský soubor státního práva.
Nezávislé muslimské státy, například Osmanská říše, se zachovaly podle
evropského vzoru a rovněž šarí´u kodifikovaly. Když přišla nezávislost,
ponechali si všichni muslimští vládci evropský zvyk, podle nějž bylo právo v
moci státu, takže v šedesátých letech bylo autonomní už jen v Saúdské Arábii.
V roce 1969 Muammar al-Kaddáfí odstartoval
v Libyi novou vlnu rozšiřování státních zákonů v rámci šarí´e (např. v
oblasti trestního práva). Postupoval tak jako vládce a pomocí státního aparátu
donutil právníky, aby se řídili jeho pokyny. Islámští fundamentalisté v mnoha
zemích poté Kaddáfího napodobili a když rozšiřovali nařizovací část šarí´e,
zároveň ji podřídili státní moci. Nikterak neusilovali o návrat k starodávnému
právu juristů, ale pokračovali v praxi zavedené evropskými mocnostmi.
Když fundamentalisté přece jen při
některých příležitostech proti takovému ovládání práva státem protestují, nezní
to přesvědčivě. Turábí poznamenává, že: „Islámská vláda není totalitní, protože
totalitní způsob života představuje samotný islám, a pokud jej zredukujete na
vládu, byla by vláda všemocná, což islám není.“ S ohledem na Turábího obrovskou
moc v Súdánu však není snadné brát tuto kritiku vážně. Islámští fundamentalisté
přijímají západní způsoby, protože znají imperiální systém daleko lépe než
tradiční systém muslimský, a zachovávají proto jeho zvyky. Návrat k tradičním
muslimským způsobům by navíc podle Ann Mayerové z Wharton School „vyžadoval,
aby se vlády vzdaly moci, jíž nabyly nad právním systémem v době, kdy bylo
původně přijato kodifikované právo podle evropského vzoru“.
Získá-li stát kontrolu nad právem, vždy to
přináší problémy. V tradičním uspořádání juristé svou nezávislost při
interpretaci práva žárlivě střežili. Trvali na tom, aby Boží přikázání měla
absolutní prioritu nad příkazy vládců. Činnosti jako motlitba, půst v měsíci
ramadánu nebo pouť do Mekky neměly podle nich podléhat rozmarům despotů.
Dosáhli svého, protože žádný král ani prezident, dokonce ani tak horlivý
sekularista, jakým byl turecký prezident Kemal Ataturk, si netroufal protivit
se Božím přikázáním.
Ajatolláh Chomejní si však troufal. V lednu
1988 vydal edikt, který rezolutně popřel tuto starobylou islámskou zásadu. V
pozoruhodném, i když nepříliš známém dokumentu prohlásil, že „vláda je
jednostranně oprávněna… zabránit čemukoli, duchovnímu či materiálnímu, co by
ohrozilo její zájmy“. To znamenalo, že „v islámu požadavky vlády nahrazují
jakákoli pravidla, včetně motlitby, půstu a poutě do Mekky“. Podřízení těchto
činností zájmům státu byla šaría okleštěna k nepoznání.
Chomejní - učenec, jemuž se dostalo
klasického vzdělání, autorita v oboru islámského práva a význačná náboženská
postava - odůvodnil tento edikt tvrzením, že zájmy islámské republiky jsou
totožné se zájmy samotného islámu. To však stěží vysvětluje tak radikální a
bezprecedentní krok. Skutečný důvod spočívá v tom, že se podobně jako nesčetní
jiní vládci 20. století snažil ovládnout duchovní život své země. Chomejní snad
vypadal jako středověká postava, byl to však člověk své doby a silně ho
ovlivnily totalitní myšlenky přicházející ze Západu.
V tradičním islámu (stejně jako v judaismu)
se zákony vztahují na jednotlivce, nikoli (jako na Západě) na oblasti. Nezáleží
na tom, kde muslim žije, zda ve vlasti nebo v diaspoře, vždy musí dodržovat šarí´u.
Nemuslim žijící v muslimské zemi se jejími direktivami řídit nemusí. Tak
například muslim nesmí pít whisky, ať žije v Teheránu nebo v Los Angeles,
zatímco nemuslim může popíjet v obou městech. To vede ke složité situaci, kdy
se jeden soubor pravidel vztahuje na muslima, a jiný na soubor na křesťana,
který okrade křesťana, a tak dále. Klíč spočívá v tom, kdo jste, nikoli kde
jste.
Evropská představa práva se naopak zakládá
na teritoriálním uplatňování zákonů. Spácháte-li zločin v jednom městě nebo
státu, dostanete určitý trest, v jiném městě za hranicí jiný trest. Svá vlastní
pravidla mají dokonce i dálnice. Důležité je, kde jste, nikoli kdo jste.
Protože islámští fundamentalisté nejsou
obeznámeni s duchem šarí´e, zavádějí ji po teritoriální, nikoli po
personální linii. Turábi prohlašuje, že islám „přijímá teritorium jako základ
jurisdikce“. Následně se vynořily rozdíly mezi jednotlivými státy. Libyjská
vláda dává zmrskat všechny cizoložníky. Pákistán dává zmrskat neženaté
provinilce a kamenovat ženaté. Súdán některé vězní, jiné věší. Írán má ještě
více trestů, včetně oholení hlavy a ročního vyhnanství. V rukou islámských
fundamentalistů se ze šarí´y stává pouhá varianta západního teritoriálního
práva.
Tento nový výklad nejdramatičtěji zasáhl
nemuslimy, kteří po tisíciletí šarí´e nepodléhali - nyní musejí žít jako
skuteční muslimové. Umar Abd ar-Rahmán, egyptský šejk držený v americké
věznici, je v této věci neoblomný: „Je velice dobře známo, že žádná menšina v
žádné zemi nemá vlastní zákony.“ Saúdský náboženský vůdce Abd al-Aziz Ibn Báz
apeluje na nemuslimy, aby se v měsíci ramadánu postili. V Íránu nesmějí cizinky
mít nalakované nehty s odůvodněním, že by pak nebyly čisté pro (islámskou)
motlitbu. Při vstupu do země dostanou hadr namočený v benzínu, aby si nehty
odlakovaly. Jedna islámská strana v Malajsii hodlá regulovat dobu, kterou spolu
mohou o samotě strávit Číňané a Číňanky, pokud nejsou v příbuzenském poměru.
Tento nový výklad islámského práva s sebou
nese obrovské problémy. Oproti tradičnímu islámu, který si nemuslimů většinou
nevšímal, zasahuje islámský fundamentalismus do jejich života, vyvolává
nesmírný odpor a někdy vede k násilnostem.
Palestinští křesťané, kteří pěstují prasata, nacházejí svá zvířata záhadně otrávená. Jeden nebo dva miliony křesťanů žijících v severní, převážně muslimské části Súdánu se musí podřídit skutečně všem nařízením šarí´y. V jižním Súdánu převažuje islámské právo na územích ovládaných ústřední vládou, avšak některé příkazy šarí´y se zde neuplatňují. Kdyby vláda dobyla celý jih, vstoupila by pravděpodobně v platnost veškerá ustanovení - tento předpoklad do značné míry udržuje při životě již čtyřicetiletou občanskou válku.
Proti vlastní vůli jsou islámští
fundamentalisté lidmi Západu. I když Západ zavrhují, přijímají jej. Ať už má
islámský fundamentalismus jakkoli reakční cíle, importuje moderní a dokonce
západní instituce. Islámský sen o vymazání západních způsobů z muslimského
života zkrátka nemůže uspět.
Výsledný hybrid je odolnější, než se zdá.
Oponenti militantního islámu jej často bagatelizují jako zpátečnický pokus, jak
se vyhnout modernímu životu, a utěšují se předpokladem, že s postupem
modernizace zanikne. Zdá se však, že toto očekávání je mylné. Tím, že se obrací
nejpřímější cestou na muslimy, kteří se potýkají s úkoly moderní doby, vzrůstá
potenciál islámského fundamentalismu stejně jako počet jeho přívrženců.
Současné trendy naznačují, že si silnou pozici zachová i v budoucnu.
Pozn.: A 11. září 2001 toto očekávání jenom potvrdilo